ECLI:CZ:US:2007:2.US.166.07.1
sp. zn. II. ÚS 166/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Břetislavem Kuncem, advokátem, se sídlem Lečkova 11, Praha 11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. 1 Co 150/2006-30, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, č. j. 32 C 26/2005-23, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), potvrzující druhé napadené usnesení, tj. usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), o tom, že se mu nepřiznává osvobození od placení soudních poplatků. Má zato, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se žalobou podanou u městského soudu domáhal proti České republice jednající Ministerstvem vnitra omluvy za výroky, které na jeho adresu pronesl při výslechu vyšetřující policista. V podané žalobě současně požádal o osvobození od placení soudních poplatků ve výši 1000 Kč, a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Městský soud usnesením ze dne 3. 3. 2005, č. j. 32 C 26/2005-3, stěžovateli osvobození nepřiznal, neboť dovodil, že ze strany stěžovatele se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Protože podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro osvobození od placení soudních poplatků, zamítl i žádost o ustanovení zástupce podle §30 občanského soudního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k vrchnímu soudu. Ten svým usnesením ze dne 1. 8. 2005 odvolání vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. V odůvodnění vyložil, proč nelze souhlasit se závěrem městského soudu, že ze strany stěžovatele se jedná o zřejmě bezúspěšně uplatňování práva, a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval jeho majetkovými poměry.
Poté, co soud prvního stupně učinil příslušná zjištění o majetkových poměrech stěžovatele, znovu o žádosti rozhodl, a to opět negativně. Rozhodnutí odůvodnil tak, že mu nebyly ze strany stěžovatele poskytnuty pravdivé informace, neboť tvrdil, že je invalidním důchodcem, přitom o invalidní důchod zatím teprve požádal a v době rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků nebylo ještě o nároku rozhodnuto. Stěžovatel rovněž tvrdil, že má dluh vůči České správě sociálního zabezpečení ve výši 11 mil. Kč, ačkoliv soud dotazem u této instituce zjistil, že tento dluh činí cca 9,5 mil. Kč. Ze zprávy České správy sociálního zabezpečení dále zjistil, že na majetek stěžovatele je veden konkurz. Stěžovatel také neuvedl, že je předsedou představenstva akciové společnosti ASL, v likvidaci.
Rozhodnutí prvé instance v odvolacím řízení potvrdil ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchní soud. Se stanoviskem městského soudu se ztotožnil a doplnil, že existence dluhu vůči České správě sociálního zabezpečení nemůže být důvodem pro osvobození od placení soudních poplatků, neboť by tím byl žalobce zvýhodňován proti osobám, které své povinnosti plnily řádně.
Stěžovatel podal návrh původně sám, bez nezbytného zastoupení advokátem, tento nedostatek však ve stanovené lhůtě odstranil a následně pak prostřednictvím advokáta své podání doplnil. Ústavní stížnost takto upravená byla prosta formálních vad.
Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny tím, že mu nebylo poskytnuto osvobození od placení soudních poplatků, ačkoliv je nemajetný. Opětovně zdůrazňuje, že jediným jeho příjmem je invalidní důchod. Zejména pak zdůrazňuje, že do svízelné finanční situace se dostal vinou nesprávného postupu finančního úřadu a orgánů policie, které byly příčinou krachu jeho prosperující firmy. Poukazuje na to, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 zproštěn obžaloby, přičemž trestní řízení se vleklo 16 let, šest let z toho byl stíhán vazebně. Tyto skutečnosti Ústavnímu soudu doložil zprošťujícím rozsudkem opatřeným doložkou právní moci. Již na tomto místě ovšem musí Ústavní soud podotknout, že k této skutečnosti nemohl přihlédnout, neboť nebyla uplatněna před obecnými soudy, připomíná však, že pokud by v mezidobí po právní moci rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce došlo na straně stěžovatele ke změně poměrů, může předmětnou žádost podat znovu.
Městský soud a vrchní soud ve vyjádřeních k obsahu ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vrchní soud ještě doplnil, že ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu zakládá možnost, nikoliv povinnost, přiznat osvobození od soudních poplatků, existují-li pro to důvody. V dané věci však pro osvobození nebyly ani splněny potřebné předpoklady. Ministerstvo vnitra ČR se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR), a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na soudní ochranu. Okolnost, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, je věcí obecných soudů.
Z tohoto hlediska Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelovo ústavní právo zakotvené v čl. 36 Listiny. Je třeba respektovat, že ochrana subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům je v soudním řízení poskytována pouze za určitých podmínek, které stanoví procesní právo. Jsou to tzv. procesní podmínky, jakožto předpoklady, za nichž může soud jednat a rozhodnout ve věci. Mezi ně patří též splnění poplatkové povinnosti, kterou má zásadně každý, kdo uplatňuje u soudu návrhem na zahájení řízení svůj nárok nebo oprávněný zájem; výjimky z této povinnosti opět upravují právní předpisy (občanský soudní řád, zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Jakkoli se postupy obecných soudů ve věci posuzované ústavní stížnosti mohou jevit jako přísné, jde o postupy zcela odpovídající zákonu, a ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) jim nelze nic podstatného vytknout. Proto také stěžovatelem rozvedené výtky na jejich adresu, stejně jako jeho tvrzení stran porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jsou nepřípadné.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu