ECLI:CZ:US:2007:2.US.1667.07.1
sp. zn. II. ÚS 1667/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. srpna 2007 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Trunečkou, advokátem se sídlem Moravská 52, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, č.j. 10 To 476/2006 - 229, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 10. 2006, č.j. 1 T 142/2006 - 171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ust. §224 odst. 1,2 tr. zákona a trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a rovněž k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmi let. Odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením zamítl dle §256 tr. řádu jako nedůvodné. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 503/2007, a z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal proti svrchu uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dne 26. 2. 2007 dovolání. Nejvyšší soud jej odmítl, neboť bylo dle jeho názoru zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (např. použitím jiné právní kvalifikace skutku) a projednávaná otázka neměla zásadní význam ani po právní stránce (§265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.).
Dne 2. 7. 2007 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost požadující výhradně zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze. Stížnost však vykazovala četné vady. Mj. nebyly k ní přiloženy kopie v záhlaví citovaných rozhodnutí a naopak byla k němu přiložena kopie rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelově dovolání. Nebylo tedy zřejmé, zrušení jakých rozhodnutí se žádá.
Na tyto vady byl právní zástupce stěžovatele upozorněn výzvou k odstranění vad ze dne 9. 7. 2007 a zároveň byl výslovně žádán o upřesnění napadených rozhodnutí, kterými mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele. Výzva mu byla doručena dne 11. 7. 2007. Dne 12. 7. 2007 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jímž byla ústavní stížnost opravena a doplněna. Stěžovatel v tomto podání mj. uvedl, že kopie rozhodnutí Nejvyššího soudu byla předložena pouze za účelem prokázání ukončení řízení o stěžovatelem podaném dovolání, avšak znovu bylo uvedeno, že napadenými rozhodnutími, jejichž zrušení se stěžovatel domáhá, jsou pouze rozsudek Okresního soudu Praha - západ a usnesení Krajského soudu v Praze. Tím bylo postaveno najisto, že ústavní stížnost skutečně směřuje pouze proti těmto rozhodnutím.
Ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené k jejímu podání.
Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která počíná dnem následujícím po dnu doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z kopie doručenek vyplývá, že stěžovateli a jeho obhájci bylo usnesení Krajského soudu v Praze doručeno dne 9. 2. 2007. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla podána dne 29. 6. 2007, tedy nepochybně po uplynutí lhůty stanovené k jejímu podání. Tento závěr nemůže nijak zvrátit ani ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (věta za středníkem), které je v případě trestního dovolání neaplikovatelné, neboť v trestním řízení přípustnost dovolání nezávisí na úvaze dovolacího soudu. Text zákona o Ústavním soudu je zcela jasný.
Pokud Ústavní soud v některých případech netrval na podání dovolání (např. nález ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, Sb. n. u., sv. 32, str. 293), bylo tomu tak proto, že dle jeho poznatků rozhodovací praxe dovolacího soudu v řízení o dovolání odmítala přezkum z hlediska některých (ústavněprávně relevantních) námitek. Avšak stěžovatel dovolání podal a tato situace na něj nedopadá. Stěžovatel považoval dovolání za poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, a to za prostředek způsobilý tuto ochranu zajistit. Tuto hypotézu stěžovatele potvrdil i dovolací soud, který o dovolání rozhodl tak, jak rozhodl, přičemž důvody odmítnutí dovolání jasně svědčí o tom, že se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele zabýval meritorně (resp. kvazimeritorně). Nelze konstatovat, že toto rozhodnutí je rozhodnutím deklaratorním, v němž by dovolací soud pouze konstatoval neexistenci práva podat dovolání. Naopak, jedná se o rozhodnutí, které je přímo způsobilé v zásahu do práv stěžovatele pokračovat.
Ústavní soud dále posuzoval, zda v konkrétním případě odmítnutí ústavní stížnosti bude ještě proporcionálním z hlediska vztahu mezi základním právem stěžovatele na přístup k soudu a důsledným (nikoliv formalistickým) trváním na splnění zákonných podmínek realizace tohoto práva. Ústavní soud tuto proporci vážil i s ohledem na právní názory traktované Evropským soudem pro lidská práva ve věcech Bulena proti ČR (rozsudek ze dne 20. 4. 2004) a Kadlec a ostatní proti ČR (rozsudek ze dne 25. 5. 2004), v nichž byla rozhodovací činnost Ústavního soudu podrobena kritice za nadměrný formalismus při aplikaci podmínek přístupu k Ústavnímu soudu.
Evropský soud pro lidská práva v těchto rozhodnutích uvedl, že soudy jsou povinny při uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem. Nyní posuzovaný případ se od těchto případů liší a podle Ústavního soudu se již ocitá za hranicí toho, kde převáží prosazení procesních pravidel formujících soudní řízení tak, aby se právo přístupu k soudu nestalo právem absolutním, resp. aby se soudní řízení nestalo bezbřehým procesem, v němž procesní aktivitu stran supluje soud.
Tento závěr Ústavní soud musel učinit, když odpověď stěžovatele na otázku položenou Ústavním soudem ve výzvě ze dne 9. 7. 2007 setrvala na omezení ústavního přezkumu toliko ve vztahu k rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu.
Pokud tedy stěžovatel ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu, jedná se o návrh, který je podán opožděně, neboť lhůta k podání takové ústavní stížnosti počala stěžovateli běžet ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání (§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné).
V Brně dne 7. srpna 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj