ECLI:CZ:US:2007:2.US.167.06.1
sp. zn. II. ÚS 167/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti CENTRUM - OVO, spol. s r.o., se sídlem Valašské Meziříčí, Palackého 243, zastoupené JUDr. Milanem Orságem, advokátem se sídlem Vsetín, Smetanova 818, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 1. 2006 ve věci sp. zn. 32 Odo 1238/2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2004 ve věci sp. zn. 11 Co 125/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
Napadeným rozsudkem krajského soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí tak, že byla zamítnuta určovací žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí nemovitosti, a to budovy technické vybavenosti na pozemku p.č. 777/2 v obci Valašské Meziříčí, katastrální území Valašské Meziříčí - město, zapsané na LV č. 3947. Dovolání stěžovatelky následně Nejvyšší soud rubrikovaným rozsudkem zamítl.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla výše uvedená budova technické vybavenosti (dále též jen "trafostanice"), která tvoří dle mínění stěžovatelky nedílnou součást jejích nemovitostí na původním pozemku p.č. 777. Tyto nemovitosti nabyla stěžovatelka na základě kupní smlouvy ze dne 23. 7. 1993 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 24. 9. 1993 od OVO - Centrum, zastoupeného V. V., jenž je nabylo na základě dražebního jednání kupní smlouvou ze dne 24. 7. 1992, registrovanou Státním notářstvím ve Vsetíně - č.j. R I 862/92 od Městského podniku služeb Valašské Meziříčí, státní podnik "v likvidaci".
Vlastníkem sporné stavby, postavené počátkem 70. let minulého století, byl původně stát a správcem Okresní národní výbor ve Vsetíně, který její správu posléze převedl hospodářskou smlouvou ze dne 28. 12. 1973 na Oblastní komunální podnik, Valašské Meziříčí, jehož práva hospodaření přešla později na Městský podnik služeb Valašské Meziříčí, státní podnik. Součástí předmětné stavby však byla i trafostanice, jejíž správa byla hospodářskou smlouvou ze dne 6. 2. 1974 převedena z Okresního národního výboru ve Vsetíně na Sm. Energetické závody, Valašské Meziříčí (dále též "vedlejší účastník").
Koncem roku 1993 iniciovala stěžovatelka jednání se Sm. Energetickými závody o uzavření nájemní smlouvy na nebytový prostor (trafostanice). Tato jednání - zjednodušeně řečeno - namísto uzavření nájemní smlouvy vyústila v záznam vlastnického práva vedlejšího účastníka (v návaznosti na Dodatek č. 10 k privatizačnímu projektu) k objektu technického vybavení na nově vytvořeném pozemku p.č. 777/2, proti čemuž stěžovatelka brojila výše uvedenou žalobou.
Ve značně obsáhlém podání stěžovatelka po detailní rekapitulaci historie vlastnických a "kvazivlastnických" práv k budově technické vybavenosti prezentuje svoji polemiku s napadenými rozhodnutími obecných soudů. S odvoláním na znalecké posudky, znění §119 a 120 občanského zákoníku i relevantní judikaturu předně zdůrazňuje, že předmětnou nemovitost není možno právně ani fakticky vnímat jinak, než jako stavbu jednolitou. Podle názoru stěžovatelky je zřejmé, že stavba na pozemku p.č. 777/2 nemůže být samostatnou věcí ve smyslu §119 občanského zákoníku, ale pouhou součástí stavby, jejíž vlastnicí je stěžovatelka. Touto otázkou se však obecné soudy vůbec nezabývaly. Stěžovatelka navíc připomíná, že až do roku 1996 byla stavba na pozemku p.č. 777 evidována jako jediná nemovitost a že evidování "budovy technického vybavení" v katastru nemovitostí je hrubým porušením katastrálního zákona.
Odvolacímu a dovolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že se opomněly zabývat právní úpravou hospodaření s národním majetkem, obsaženou v §63-75 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a ve vyhlášce č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku. Stěžovatelka zvláště upozorňuje na §65 hospodářského zákoníku, podle kterého "národní majetek spravuje zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží". Hospodářský zákoník proto dle stěžovatelky přímo vylučuje vznik "spolusprávy" k jedné věci ve státním vlastnictví. Hospodářské smlouvy, o které opřely Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší soud svá rozhodnutí, přitom podle názoru stěžovatelky odporují výše uvedené vyhlášce, konkrétně jejímu §3 odst. 2 a 3; hospodářská smlouva, na základě které byla správa sporné části nemovitosti převedena na Sm. Energetické závody, byla proto podle stěžovatelky neplatná. Uvedeným otázkám se však obecné soudy vůbec nevěnovaly.
Stěžovatelka připomíná, že v době, kdy byla nemovitost na pozemku p.č. 777 privatizována, byly budova i pozemek zapsány na listu vlastnictví jako majetek státu, správa Městský podnik služeb Valašské Meziříčí. Naproti tomu Sm. Energetické závody nikdy nedoložily, že by svou stavbu kolaudovaly, a že by ji jako nemovitost ve své správě evidovaly v evidenci nemovitostí u příslušného střediska geodézie. S odkazem na výše uvedené i na §2 odst. 2 (správně pravděpodobně odst. 1) zákona č. 427/1990 Sb., se proto stěžovatelka domnívá, že nemovitosti na pozemku p.č. 777 byly privatizovány jako jeden celek, tedy včetně sporné trafostanice. Stěžovatelka nadto zpochybňuje závěr odvolacího a dovolacího soudu, že trafostanice byla privatizována v rámci velké privatizace státního podniku Sm. Energetické závody, jelikož takovému postupu bránil §4 zákona č. 92/1991 Sb. Pokud by tedy trafostanice skutečně byla privatizována v rámci privatizace vedlejšího účastníka, znamenalo by to, že obecné soudy akceptovaly situaci, kdy byla trafostanice po zprivatizování v malé privatizaci, před privatizací ve velké privatizaci, opětovně zestátněna.
Ve svém podání stěžovatelka dále zpochybňuje samotný nabývací titul vedlejšího účastníka ke sporné části nemovitosti. Žádná listina předložená vedlejším účastníkem podle názoru stěžovatelky neosvědčuje, že by Sm. Energetické závody měly právo hospodaření k předmětné trafostanici ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Hodnocením těchto listin se však zabýval pouze okresní soud; odvolací ani dovolací soud se již otázkou nabývacího titulu nezabýval. Stěžovatelka konečně připomíná, že obecné soudy nevěnovaly pozornost skutečnosti, že se vedlejší účastník od roku 1974 do roku 2000 nechoval jako vlastník předmětné části stavby a že v tomto období dokonce uzavřel se stěžovatelkou k trafostanici nájemní smlouvu.
K projednávané ústavní stížnosti se vyjádřil jak Nejvyšší soud, tak Krajský soud v Ostravě, přičemž oba účastníci řízení pouze odkázali na odůvodnění svých napadených rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí předně konstatovat, že ačkoli projednávaná ústavní stížnost obsahuje celou řadu námitek směřujících proti rozhodovací činnosti obecných soudů ve stěžovatelčině právní věci, většinu z nich je z hlediska působnosti instituce, k níž je podání stěžovatelky adresováno, třeba považovat za zcela irelevantní. Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti totiž v zásadě nepřísluší negovat či korigovat soudní rozhodnutí, a to ani taková, s nimiž se věcně neztotožňuje (či je dokonce považuje za protizákonná). Ústavní soud může k realizaci své kasační pravomoci přistoupit pouze tehdy, pokud shledá, že napadeným rozhodnutím obecného soudu, případně řízením mu předcházejícím, bylo zasaženo některé základní právo stěžovatelky. Připomenout je navíc nutno i skutečnost, že institut ústavní stížnosti musí být vnímán striktně v kontextu principu subsidiarity, jenž se projevuje nejen tak, že stěžovatelka může podat ústavní stížnost až po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, ale má za následek taktéž to, že stěžovatelka nemůže úspěšně uplatňovat v řízení před Ústavním soudem námitky, které mohly a měly být uplatněny již v řízení před obecnými soudy (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavní soudu, svazek č. 8, nález č. 95, str. 367 a násl.).
V projednávané věci proto Ústavní soud musel na základě vyžádaného spisu pouze posoudit celkovou ústavní konformitu napadených rozhodnutí obecných soudů a řízení jim předcházejících, namísto aby zkoumal jednotlivé stěžovatelčiny námitky, jež ve své většině buď jakoukoli ústavněprávně relevantní argumentaci postrádají, anebo sice jistou (alespoň toliko nepřímo) ústavněprávně relevantní argumentaci obsahují, nicméně v řízení před obecnými soudy, v daném případě zvláště v řízení dovolacím, tyto námitky použity nebyly, přestože být použity mohly a měly (srov. č.l. 173 - 174, 190 - 192).
Pro řízení před Ústavním soudem je z výše předestřených důvodů v předmětné věci podstatné pouze to, zda nebylo v daném občanském soudním řízení porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, případně jiné (i nenamítané) základní právo či svoboda, nikoliv zda obecné soudy rozhodly napadenými rozsudky meritorně správně (respektive konformně s právní úpravou de lege lata z pohledu Ústavního soudu). V konkrétní rovině to znamená, že pro posouzení opodstatněnosti této ústavní stížnosti není rozhodující, zda obecné soudy např. správně vyhodnotily otázku nabývacího titulu ke sporné části nemovitosti v kontextu právní úpravy účinné v době převodu správy národního majetku k předmětné nemovitosti, ani zda právní oddělení trafostanice od zbytku budovy neodporuje výkladu §119 a 120 občanského zákoníku obsaženém v relevantní judikatuře; Ústavnímu soudu přísluší pouze zkoumat, zda obecné soudy vzaly do úvahy všechny provedené důkazy, zda je hodnotily ústavně konformním způsobem v duchu §132 občanského soudního řádu a zda svá rozhodnutí řádně a dostačujícím způsobem odůvodnily. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že žádné pochybení, jež by ospravedlňovalo jeho kasační zásah, v dané věci neshledal.
Ústavní soud v projednávané věci, byť se z výše uvedeného důvodu nepřípustnosti většinou ze stěžovatelčiných námitek zabývat nemusel, věnoval náležitou pozornost otázce, zda nebylo napadenými rozsudky porušeno právo stěžovatelky zakotvené v čl. 11 Listiny. V souladu se svojí ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv námitky stěžovatelky poukazující na chování vedlejšího účastníka, jenž se mnoho let ve vztahu ke sporné části nemovitosti nechoval jako faktický vlastník (či dříve správce), mají určitého opodstatnění, nemůže tato skutečnost sama o sobě vyvrátit platnost právní zásady nemo plus iuris transferre potest quam ipse habet. V posuzované věci je třeba v prvé řadě akcentovat fakt, že v rámci převodu majetku Městského podniku služeb Valašské Meziříčí, státní podnik, nemohl být předmětem převodu větší objem majetku, než k němuž převádějící subjekt vykonával svá vlastnická (dříve "kvazivlastnická") práva. Aplikovatelnost uvedeného principu nemůže negovat ani dlouholetá absence zápisu "užívacího" a posléze vlastnického práva vedlejšího účastníka v evidenci a v katastru nemovitostí, ani dobrá víra stěžovatelky i původního kupce, že předmětem kupní smlouvy je předmětná nemovitost jako nedělitelný celek (více viz odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2006 ve věci sp. zn. II. ÚS 349/03). Stěžovatelka se tak nemůže dovolávat ochrany vlastnického práva, jenž jí nikdy, a to ani prizmatem extenzivního výkladu vlastnického práva ve smyslu doktríny legitimního očekávání, nesvědčilo.
Pouze na okraj, neboť z pohledu opodstatněnosti ústavní stížnosti nebyly uvedené námitky nikterak relevantní, Ústavní soud dodává, že nemůže přisvědčit stěžovatelčině interpretaci §65 zákona č. 109/1964 Sb. a §3 vyhlášky č. 104/1966 Sb, jelikož se nedomnívá, že by z uvedených ustanovení bez dalšího vyplývala stěžovatelkou tvrzená nemožnost vzniku "spolusprávy" národního majetku. Ústavní soud konečně nesdílí ani přesvědčení stěžovatelky, že spornou trafostanici je nutno chápat jako součást stavby - nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. Ústavní soud má za to, že předmětnou nemovitost jako celek je možno vnímat jako universitas rerum cohaerentium, jejíž část tvoří trafostanice, jež může být po právní stránce chápána jako samostatná věc ve smyslu §119 občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004 ve věci sp. zn. 22 Cdo 1964/2003).
Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu