ECLI:CZ:US:2007:2.US.169.06
sp. zn. II. ÚS 169/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Kryštofem, advokátem se sídlem Fr. Vlacha 764, Dubňany, 696 03, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 45 T 15/97, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1475/2005, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva vymezená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a z připojených kopií napadených rozhodnutí zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 45 T 15/1997, uznán vinným, že poté, kdy mu byla dne 31. 8. 1994 udělena majitelem firmy Juraj Jakubík - CZECH TRADE se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm plná moc k zastupování této firmy, uzavřel jejím jménem ve dnech 2. 9. 1994 a 16. 9. 1994 kupní smlouvy s dodavatelem Benol Hodonín, spol. s r. o., na dodávky motorové nafty, na jejichž základě následně v době od 12. 9. 1994 do 6. 10. 1994 odebral celkem 8.664,04 t motorové nafty v celkové hodnotě 138.039.586,50 Kč s vědomím, že cenu odebraného zboží neuhradí, což se také stalo, neboť z následně vystavených faktur, které jsou v rozsudku blíže specifikovány, do současné doby kupní cenu zboží nezaplatil, kdy pouze v rámci celního řízení byla z jednotlivých obchodů uhrazena spotřební daň, daň z přidané hodnoty a clo v celkové výši 100.649.009,- Kč, přičemž odebranou motorovou naftu dále prodal a neuhrazením kupní ceny zboží způsobil Benolu Hodonín, spol. s r. o., škodu v celkové výši 37.390.577,50 Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsoudil jej podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků; pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, na dobu čtyř roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou obchodní společnost SLOVNAFT Moravia, spol. s r. o., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Oproti tomu podle §226 písm. b) tr. ř. stěžovatele a další obviněné zprostil pro část jednání obžaloby.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 3 To 81/2005, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené. Jinak ponechal napadený rozsudek v odsuzující části nezměněn.
Uvedené usnesení odvolacího soudu - konkrétně výrok, podle nějž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn - napadl stěžovatel dovoláním, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1475/2005, dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh trestního řízení. Obvinění mu bylo sděleno dne 22. 9. 1995. Mezi lety 1997 až 2003 údajně orgány činné v trestním řízení neučinily jediný úkon. Hlavní výtky ústavní stížnosti se tedy týkají nepřiměřené délky řízení. Připomíná, že se na průtazích nikterak nepodílel. Stěžovatel tvrdí, že jej neúměrná délka řízení zbavila možnosti naplánovat osobní život. Uložený trest nyní postrádá jakýkoli výchovný účinek a představuje pouhou represi. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 554/04, a na judikaturu Nejvyššího soudu a domnívá se, že by trestní stíhání mělo být podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno. Takové řešení by podle něj představovalo i spravedlivé zadostiučinění za porušení čl. 6 Úmluvy. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovozuje, že dobu řízení přesahující šest let nelze tolerovat.
Vzhledem k tomu, že žádný z obecných soudů v napadených rozhodnutích nepřiměřenou délku trestního řízení nezohlednil, ústavně zaručená práva stěžovatele byla tímto postupem porušena.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem stěžovatelovy argumentace jsou výtky týkající se důsledného neuplatnění článku 6 odst. 1 Úmluvy a porušení zásady proporcionality tak, jak byla vymezena v rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 31. 3. 2005. Této námitce však Ústavní soud nepřisvědčil. V citovaném nálezu vyslovil, že: "Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.
Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti)."
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento názor vyslovil Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení (např. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03). Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu.
V projednávané věci však - na rozdíl od případu, jímž se zabývalo citované rozhodnutí Ústavního soudu - obecné soudy výslovně hodnotily přiměřenost trestního postihu ve vztahu k době, která uplynula od zahájení trestního stíhání. Jak plyne z nálezu, sp. zn. I. ÚS 554/04, nepřiměřená délka řízení by měla být zohledněna primárně v aspektu ukládání trestu a zastavení trestního stíhání představuje spíše krajní prostředek, přitom použitelný za předpokladu, že by obecný soud nalezl podmínky pro postup dle §223 odst. 2 tr. řádu ve spojení s §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu [resp. §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. V posuzované věci nalézací soud kritérium délky řízení při ukládání trestu vyjádřil ve svém rozhodnutí; trest byl totiž uložen těsně nad spodní hranicí trestní sazby (5 až 12 let) v délce šesti let právě proto, že ve věci byly konstatovány průtahy. S tímto závěrem se soudy vyšších stupňů zcela ztotožnily (ostatně v dovolání stěžovatel námitku nedostatečného zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení nezmiňoval). Uvedený postup koresponduje s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která jednotlivé případy namítaných průtahů hodnotí s ohledem na konkrétní okolnosti individuálně. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji; uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. Ústavní soud je toho názoru, že o takovou situaci se jedná i v této konkrétní souzené věci.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zjevně nedošlo. Proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu