ECLI:CZ:US:2007:2.US.1717.07.1
sp. zn. II. ÚS 1717/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti G & C Pacifik, a.s., se sídlem Zámek 1, Oslavany, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, Advokátní kanceláře v Brně, Lesnická 52, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007 čj. 30 Ca 101/2007-82 a zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v provádění daňové kontroly Finančním úřadem Brno III, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým byl odmítnut její návrh na vydání předběžného opatření, spočívající v nařízení žalovanému Finančnímu úřadu Brno III (dále jen finanční úřad) zdržet se provádění jakýchkoliv úkonů v návrhu specifikované daňové kontroly.
Stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud finančnímu úřadu zakázal pokračovat v daňové kontrole týkající se daně z příjmu právnických osob za období 2001-203, daně z přidané hodnoty za období III -IV /2001, všechna zdaňovací období 2002 a 2003, leden březen a daně silniční za období 2001-2003, zahájené dne 14. 9. 2004, dále, aby finančnímu úřadu bylo přikázáno navrátit daňové řízení do stavu před vydáním platebních výměrů ze dne 4. 6. 2007 a aby bylo finančnímu úřadu nařízeno až do pravomocného rozsudku ve věci 30 Ca 101/2007 zdržet se provádění jakýchkoliv úkonů v daňové kontrole týkající se daně z příjmu právnických osob za období 2001-203, daně z přidané hodnoty za období III -IV /2001, všechna zdaňovací období 2002 a 2003, leden březen a daně silniční za období 2001-2003, zahájené dne 14. 9. 2004 u stěžovatelky.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že daňová kontrola zahájená dne 14. 9. 2006 trpí zejména v důkazním řízení takovou mírou nezákonnosti, že ji nelze považovat za relevantní úkon správce daně směřující ke správnému stanovení daňové povinnosti, přičemž uvádí, v čem nezákonnost daňové kontroly spatřuje.
Stěžovatelka se obrátila na soud s žalobou, jejíž součástí byl návrh na vydání předběžného opatření, neboť považovala za nutné dočasně upravit poměry účastníků řízení tak, aby bylo správci daně zamezeno vydání platebních výměrů. Návrhu však nebylo vyhověno, přičemž soud vyčkával s nařízením tak dlouho, až správce daně ukončil daňovou kontrolu a stěžovatelce na jejím základě vyměřil daňovou povinnost. Dle stěžovatelky soud porušil právo na soudní ochranu, neboť se nezabýval přezkoumáním podmínek pro vydání předběžného opatření a porušil ustanovení §56 s.ř.s., dle nějž měl být návrh na vydání předběžného opatření projednán přednostně.
Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") umožňující její meritorní projednání.
Ústavní soud především konstatuje, že rozsah jeho kompetencí je striktně stanoven v čl. 83 Ústavy ČR a dále rozveden zákonem o Ústavním soudu, z nichž vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový má přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit, neboť při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
Stěžovatelka ústavní stížností brojí i proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v provádění daňové kontroly, domáhá se vyslovení zákazu v jejím pokračování a požaduje navrátit daňové řízení do stavu před vydáním platebních výměrů.
V této části se jedná o ústavní stížnost, k jejímuž projednání však Ústavní soud není příslušný. Za jiný zásah orgánu veřejné moci je totiž v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu možno považovat převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení, přičemž důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu.
Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud nemůže výrokem svého rozhodnutí orgánu veřejné moci, v tomto případě finančnímu úřadu, uložit, jak má v rámci své rozhodovací pravomoci v konkrétní věci postupovat, či dokonce mu přikázat, aby nepokračoval v provádění činnosti, k níž je ze zákona povinen a navrátil daňové řízení do stěžovatelkou požadované fáze řízení, neboť by tak z jeho strany došlo k nepřípustnému zásahu do činnosti orgánů veřejné moci. V projednávané věci však především, jak je zřejmé z vyjádření stěžovatelky i obsahu napadeného usnesení krajského soudu, daňová kontrola již byla ukončena a na jejím podkladě byly vydány platební výměry. Rozhodnutí, která byla na základě daňové kontroly učiněna, včetně zákonnosti postupu při provádění daňové kontroly, teprve mohou být podrobena přezkumu správních a soudních orgánů. Stěžovatelka bude mít možnost v rámci řízení o opravných prostředcích své námitky uplatnit.
Návrh stěžovatelky v části směřující proti usnesení krajského soudu shledal Ústavní soud neopodstatněným.
Z obsahu napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že soud nevyhověl návrhu na vydání předběžného opatření, neboť mimo to, že stěžovatelka nepředložila důkazy, z nichž by měla vyplývat hrozba vážné újmy, daňová kontrola, kterou stěžovatelka považovala za nezákonný zásah, již neprobíhala, a na jejím podkladě byly vydány platební výměry. Za dané situace, kdy důvod pro vydání předběžného opatření ještě před rozhodnutím soudu pominul, neshledává Ústavní soud, který vychází z principu materiálního nazírání na právo, důvod právní závěr krajského soudu z ústavněprávního hlediska zpochybňovat. Pokud stěžovatelka obecně namítá, že rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření bylo vydáno s prodlevou (95 dní od podání návrhu), Ústavní soud konstatuje, že z návrhu nevyplývá, že stěžovatelka, pokud byla přesvědčena o nečinnosti soudu, využila možností daných zák. č 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Navíc za situace, kdy námitky ohledně délky řízení o předběžném opatření směřují již proti pravomocnému rozhodnutí, by důvodnost takové argumentace mohla mít za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. Relevantní souvislosti však v projednávané věci Ústavní soud neshledal.
S ohledem na námitky uplatněné v ústavní stížnosti Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). V projednávané věci je nesporné, že námitky, které byly uplatněny v ústavní stížnosti a které nebylo z výše uvedených důvodů možné ze strany Ústavního soudu za dané procesní situace přezkoumat, stěžovatelka může uplatnit v rámci řádného přezkumu u správních a soudních orgánů.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, rozhodnutí krajského soudu, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s jeho právním závěrem, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl v této části návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný, návrh směřující proti jinému zásahu veřejné moci byl odmítnut podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Dagmar Lastovecká