ECLI:CZ:US:2007:2.US.1725.07.1
sp. zn. II. ÚS 1725/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele D. N., zastoupeného JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Dolní 155, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007, č.j. 1 Co 22/2007-132, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2007 a doplněnou podáním ze dne 7. 9. 2007, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domnívá se, že postup Vrchního soudu při aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), byl vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nepřiměřeně tvrdý a formalistický.
Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 4. 2006, č.j. 16 C 10/2005-104, zastavil podle ust. §96 odst. 2 o.s.ř. řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal. Přestože stěžovatel svým zpětvzetím žaloby procesně zavinil zastavení řízení a žalovaný by tak měl podle ust. §146 odst. 2, věty první, o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, krajský soud považoval vážnou nemoc stěžovatele, pro níž pobírá plný invalidní důchod, za důvod hodný zvláštního zřetele (§150 o.s.ř.), pro který nemusí náhradu nákladů řízení přiznat.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 4. 2007, č.j. 1 Co 22/2007-132, rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 15 053,50 Kč. Dále rozhodl o jeho povinnosti nahradit žalovanému též náklady odvolacího řízení ve výši 535,50 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že aplikace ust. §150 o.s.ř. v dané věci není namístě, neboť při posuzování důvodů hodných zvláštního zřetele nelze přihlížet pouze k poměrům na straně stěžovatele, ale také žalovaného, jehož čtyřčlenná rodina má k dispozici celkový příjem ve výši 28 000,- Kč měsíčně, a nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení by se citelně dotklo jeho majetkových poměrů.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ust. §150 o.s.ř.), zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Takový požadavek Vrchní soud v Praze, jehož rozhodnutí stěžovatel napadá, beze zbytku splnil. Napadené rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodování, přijatého za dodržení veškerých procesních práv účastníků řízení, a za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu namístě.
Otázku aplikace ust. §146 odst. 2, věty prvé, o.s.ř. posoudil odvolací soud dle názoru Ústavního soudu správně, v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů (dle níž je třeba otázku zavinění zastavení řízení posuzovat z hlediska procesního) a s ohledem na stav konkrétního řízení a chování jeho účastníků, neboť nikoli pro chování žalovaného, nýbrž pro chování stěžovatele došlo posléze k tomu, že řízení nebylo ukončeno vydáním meritorního rozhodnutí. Skutečnost, že odvolací soud neshledal důvody pro uplatnění ust. §150 o.s.ř., jak to učinil soud prvního stupně, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti s ohledem na výše uvedené založit nemůže. Aplikace ust. §150 o.s.ř., tedy soudcovského zmirňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody zvláštního zřetele hodné. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoli tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly (srov. např. usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 343/05).
Napadeným rozhodnutím tak nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedený článek Listiny zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu