ECLI:CZ:US:2007:2.US.173.06.1
sp. zn. II. ÚS 173/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti I. R., zastoupeného JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Cheb, Májová 23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2006 ve věci sp. zn. 11 To 148/2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2005 ve věci sp. zn. 3 T 5/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestných činů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) a §185 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, se zařazením do věznice s dozorem. Stěžovateli byl navíc uložen trest propadnutí věci dle §55 odst. 1 psím. c) trestního zákona (částka 700.000 Kč. a 10.000 Euro) a trest zabrání věci dle §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona (střelná zbraň). Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
Obecným soudům stěžovatel v prvé řadě vytýká, že skutková zjištění vyústila v nesprávné právní posouzení věci. Podle názoru stěžovatele neexistuje jediný přímý důkaz, jenž by jej usvědčoval; soudy převážně vycházely z jeho doznání, aniž by tuto skutečnost, zvláště v uloženém trestu, náležitě reflektovaly. In concreto stěžovatel namítá, že na podkladě skutkových zjištění nebylo možno kvalifikovat jeho jednání (a jednání dalších osob) v kontextu organizované skupiny dle §187 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Stěžovatel v podání podrobně rozvádí argumentaci, proč nebylo v předmětné věci možno kvalifikovat jeho jednání jako jednání člena organizované skupiny, přičemž mimo jiné odkazuje na relevantní judikaturu a zdůrazňuje, že v posuzované trestní věci s ním nebyly žádné další osoby trestně stíhány, což existenci organizované skupiny ex definitione vylučuje. Stěžovatel dále zpochybňuje procesní využitelnost následujících důkazů. Přečtení trestních rozhodnutí německých soudů, stejně jako svědeckých výpovědí, provedených na území Spolkové republiky Německo a obsahujících navíc vzájemné rozpory, nemohou podle stěžovatele představovat relevantní důkazy ve smyslu spravedlivého trestního řízení. Stěžovatel zpochybňuje taktéž naplnění trestného činu dle §185 odst. 1 trestního zákona, neboť jeho vina je dovozována čistě z výsledků domovní prohlídky, prováděné za účelem zjištění jiných skutečností, a z doznání stěžovatele vztahujícího se nicméně pouze ke skutečnosti, že inkriminovaná zbraň nebyla střelnou zbraní, nýbrž starožitností. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem má stěžovatel za to, že právní kvalifikace jeho jednání nemá oporu v provedeném dokazování, a obecné soudy proto svými rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces.
Vedle výroku o vině napadá stěžovatel i výrok o trestu propadnutí věci dle §55 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Námitku proti tomuto výroku zdůvodňuje skutečností, že spáchanou trestnou činností získal prospěch, jenž dosahoval částky cca 200.000,- Kč; současně orgánům činným v trestním řízení doložil, z jakých - legálních - zdrojů předmětný finanční obnos on a jeho rodina získali. Ani výrok o propadnutí věci proto dle mínění stěžovatele nemá oporu v provedeném dokazování, a proto je jej třeba hodnotit jako protizákonný.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve připomíná, že představuje orgán ochrany ústavnosti, jenž není soustavě obecných soudů instančně nadřazen, proto není oprávněn posuzovat zákonnost či dokonce správnost napadených soudních rozhodnutí. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů je Ústavní soud oprávněn ingerovat toliko v případě, že některým z napadených rozhodnutí, respektive v řízení jim předcházejícím, bylo porušeno ústavně chráněné právo stěžovatele. V posuzované věci však Ústavní soud porušení základního práva stěžovatele neshledal.
Po prostudování vyžádaného trestního spisu Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatele, obsažené v jeho ústavní stížnosti, odpovídají - byť jinak formulovány - námitkám, jež stěžovatel vznášel již během trestního řízení; obsah ústavní stížnosti se potom de facto shoduje s obsahem stěžovatelova odvolání. Ústavní soud, posuzující nadto spravedlivost řízení jako celku, se proto musel primárně soustředit na zkoumání otázky, zda se obecné soudy s uvedenými námitkami stěžovatele dostatečně vyrovnaly.
Hlavní skupina námitek směřuje k tvrzení, že na podkladě provedeného dokazování nemohly obecné soudy ve světle publikované judikatury kvalifikovat jednání stěžovatele ve smyslu jednání spáchaného jako člen organizované skupiny. Ústavní soud však argumentům stěžovatele nemůže přisvědčit, neboť s danou problematikou se dostatečně vyrovnaly v odůvodněních svých rozhodnutí jak soud nalézací (č.l. 1700, 1701), tak i soud odvolací (č.l. 1740, 1741). Odůvodnění "sporné" právní kvalifikace v obou rozhodnutích považuje Ústavní soud za dostatečné a transparentní; Ústavnímu soudu přitom z hlediska ústavním pořádkem svěřených kompetencí v zásadě nepřísluší s právním názorem obecných soudů, je-li řádně a ústavně konformně odůvodněn, jakkoli věcně polemizovat. Pouze na okraj Ústavní soud zmiňuje, že si stěžovatel ve svém podání sám poněkud protiřečí, když na jedné straně tvrdí, že s ním nebyly žádné další osoby trestně stíhány, a na straně druhé v souvislosti se zpochybňováním použitelnosti provedení důkazu přečtením svědeckých výpovědí poukazuje na skutečnost, že tyto osoby "mohly být souzeny společně se stěžovatelem, neboť i ony se měly podílet na trestné činnosti".
Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku vztahující se k procesní stránce posuzovaného trestního řízení. Souladností provedení důkazu výslechem svědků z území Spolkové republiky Německo s §2 odst. 11 ve spojení s §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, se důkladně zabýval odvolací soud, jenž původní rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 7. 12. 2004 právě z důvodu nerespektování uvedených ustanovení trestního řádu zrušil. Na opakovaném dokazování krajským soudem však již odvolací soud žádná pochybení neshledal, důvodnost procesního postupu řádně odůvodnil a s námitkami odvolatele se v napadeném usnesení dostatečně vyrovnal. Ústavní soud, jenž se s daným právním názorem vrchního soudu ztotožňuje, proto pouze odkazuje na jeho odůvodnění (č.l. 1738-1740).
Opakovaným přezkumem odvolacího soudu prošel i výrok o propadnutí věci dle §55 odst. 1 psím. c) trestního zákona. Ve zrušujícím rozhodnutí vrchní soud nejprve konstatoval, že krajský soud bude muset "věnovat větší pozornost odůvodnění tohoto trestu, pokud jej bude opětovně ukládat" (č.l. 1598), opětovné uložení trestu spolu s jeho odůvodněním posléze v napadeném usnesení aproboval. Taktéž Ústavní soud, jenž sice v napadeném rozsudku krajského soudu postrádá explicitní vypořádání se s námitkami stěžovatele, že předmětná finanční částka (alespoň v určité podstatné části) nepochází z trestné činnosti, považuje ve světle ustálené interpretace §55 odst. 1 psím. c) trestního zákona ve vztahu k propadnutí peněžité částky (srov. Šámal, Púry, Rizman: Trestní zákon. Komentář - I. díl, 6. vydání, Praha: C.H.Beck, s. 477, 478) právní názor nalézacího soudu za ústavně konformní a řádně odůvodněný (č.l. 1699).
Ústavní soud se meritorně nezabýval námitkami stěžovatele vztahujícími se k jeho odsouzení za trestný čin dle §185 odst. 1 trestního zákona, neboť ani případný nález Ústavního soudu rušící tuto část výroku napadeného rozsudku by na postavení stěžovatele, konkrétně na výši vyměřeného trestu odnětí svobody, nemohl nic změnit.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že podání stěžovatele ve své podstatě pouze opakuje námitky učiněné již v rámci trestního řízení před obecnými soudy a neobsahuje žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v posuzovaném případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu výše uvedených ustanovení Listiny. Postup obecných soudů nevybočil dle názoru Ústavního soudu z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a odůvodnění jejich rozhodnutí jsou ústavně konformní, srozumitelná a právní závěry, ke kterým dospěly Krajský soud v Plzni i Vrchní soud v Praze, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
Ústavnímu soudu tak s ohledem na uvedené skutečnosti nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu