ECLI:CZ:US:2007:2.US.1776.07.1
sp. zn. II. ÚS 1776/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky K. S., zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem, se sídlem Veverkova 1343/1, 500 02 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č. j. 6 Cmo 113/2004-71, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. dubna 2007, č. j. 29 Odo 1485/2005-92, za účasti Vrchního soudu v Praze, a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, a Profireal, a. s., se sídlem v Pardubicích, Staré Město, Pernštýnské náměstí čp. 80, IČ 61860069, PSČ 530 02, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky. Tvrdí, že napadenými usneseními byly porušeny zásady spravedlivého procesu, jak vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2005, č. j. 6 Cmo 113/2004-71, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 34 Cm 108/2003-50, ze dne 7. 10. 2003, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 12. 12. 2002, č. j. 34 Sm 1071/2002-6, a to v části o zaplacení 19.348 Kč se 6% úrokem z prodlení jdoucím od 1. 10. 2002 do zaplacení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 4. 2007, č. j. 29 Odo 1485/2005-92, odmítl s odůvodněním, že podle §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy, včetně dovolacího soudu, nenaplnily svoji základní funkci zajištění spravedlivého procesu, protože se podle jejího názoru nevypořádaly s otázkou, zda může zůstat platným směnečný platební rozkaz, je-li namítáno, že směnka je neplatná proto, že nebyla podepsána výstavcem směnky. Připouští, že v rámci třídenní zákonné lhůty tuto námitku neuplatnila a že ji uplatnila až v průběhu řízení poté, co si opatřila na své náklady znalecký posudek, který potvrdil její tvrzení. Podle jejího názoru ale nelze vykládat zásadu koncentrace řízení o směnečném platebním rozkaze tak, že by nebylo přihlíženo k tomu, že teprve podpisem na směnce se mohla stát osobou směnkou zavázanou. Dovolacímu soudu pak dále vytýká, že její dovolání odmítl nedůvodně, pokud dovodil, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím částku 20.000 Kč, neboť měl vycházet z původně žalované částky 39.348 Kč.
Ústavní soud než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti musí vždy zkoumat, zda jsou splněny formální podmínky pro její projednání. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li podle ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V daném případě stěžovatelka odvozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což je sice důvod ponechaný na uvážení dovolacího soudu, avšak dovolací soud odmítl dovolání nikoliv proto, že by zvažoval, zda jsou v daném případě naplněny podmínky přípustnosti dovolání, ale proto, že dovolání bylo nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř. Proto, pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, je podána opožděně, neboť lhůta k jejímu podání počala běžet již od doručení tohoto rozhodnutí. Podle poznámky advokátní kanceláře na fotokopii tohoto rozhodnutí bylo doručeno 12. 4. 2005, takže lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dne 11. 6. 2005.
Ústavní stížnost je tedy přípustná jen pokud směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu. Toto rozhodnutí bylo doručeno advokátní kanceláři 14. 5. 2007 a ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě 12. 7. 2007, tedy v 60 denní lhůtě od jeho doručení.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti, a aniž si vyžadoval stanoviska účastníků řízení, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Postupu dovolacího soudu nelze nic vytknout a jeho výklad ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř. byl jediný možný, a proto ho v žádném případě nelze označit za extrémní. Nejvyšší soud správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím ani 20.000 Kč, natož částku 50.000 Kč. Stěžovatelka argumentuje tím, že měl vycházet z původně žalované částky 39.348 Kč. Takový výklad by ovšem byl ve zjevném rozporu se zněním ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř., ve kterém se výslovně uvádí, že dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění, které nepřevyšuje částky v něm uvedené. Dovolací soud proto nemohl vycházet z původně žalované částky, protože o ní nebylo v dovoláním dotčeném výroku rozhodováno. Kromě toho, i kdyby o ní rozhodováno bylo, stejně by dovolání bylo podle citovaného ustanovení nepřípustné, protože podle §9 odst. 3, písm. p) o. s. ř. spory týkající se směnek jsou obchodními spory, a podle ustanovení §237 odst. 2 je dovolání nepřípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto v obchodních věcech o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000 Kč, na což dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně poukázal.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by ze strany dovolacího soudu došlo k porušení základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl, a to v části, ve které směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části, ve které směřovala proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, podle ustanovení §43 odst.1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu