ECLI:CZ:US:2007:2.US.179.07
sp. zn. II. ÚS 179/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. V. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem Štefánikova 48, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. 44 To 865/2006, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka a řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. ledna 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. 44 To 865/2006, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. listopadu 2006, sp. zn. Nt 4375/2006, kterým byl vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a) a b) trestního řádu a nebyl přijat jeho písemný slib. Tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, a čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod.
Z tvrzení stěžovatele, z listin, které předložil, a z listin, které byly vyžádány, Ústavní soud zjistil, že se dne 10. října 2006 v doprovodu svého obhájce, po předchozí dohodě s policejním orgánem dostavil k podání vysvětlení. Téhož dne bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro pokus trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 16. října 2006 v úmyslu usmrtit pana N. T. N. na něj jedenkrát vystřelil pistolí s tlumičem (kterou přechovával bez příslušného povolení), avšak nezasáhl ho, a další pokusy o výstřel se mu nepodařily. Poté několikrát poškozeného uvedenou pistolí udeřil do kolen a utekl. Dne 12. listopadu 2006 byl stěžovatel vzat usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 0Nt 4375/2006, do vazby z důvodů podle §67 písm. a) a b) trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze, které stěžovatel napadá ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje řízení a svá podání. Opakuje námitky proti důvodnosti trestního stíhání. Namítá nevěrohodnost poškozeného, která má vyplývat z dalších svědeckých výpovědí. K útěkovému důvodu vazby namítá, že se zdržuje na adrese své provozovny, jak orgánům činným v trestním řízení uvedl. Jeho totožnost přitom byla dostatečně zjištěna. Hrozba vysokého trestu nemůže být naplněna v situaci, kdy vina není reálně doložena. K policejnímu orgánu se přitom dostavil dobrovolně. Tento důvod tak byl shledán vlastně jen pro jeho vietnamskou národnost, jakoby z tohoto důvodu měl mít méně práv než občan české národnosti. Ke koluznímu důvodu vazby uvedl, že ovlivňování výslovně vyloučili všichni slyšení svědci, přestože k němu měl stěžovatel po dobu 25 dnů od doby činu do zadržení dostatek času. Sám přitom česky neumí komunikovat, a proto možnost ovlivnění části svědků ani nepřichází reálně v úvahu. Usnesení Městského soudu v Praze vytýká, že se těmito jeho námitkami fakticky nezabýval.
Ústavní soud je vázán návrhem. Nemůže se tudíž zabývat postupem orgánů činných v trestním řízení po vydání napadených rozhodnutí. Tyto následné postupy a na ně navazující rozhodnutí nemají na rozhodnutí napadená ústavní stížností, která těmto dalším postupům a rozhodnutím časově předcházela, vůbec žádný vliv.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv jednou z dalších instancí všeobecného soudnictví. Není tedy jeho úkolem zabývat se porušením práv chráněných podústavním právem, pokud tím není zároveň porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Zásadně přitom není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, která je jim svěřena jak na úrovni ústavního pořádku, tak podústavními předpisy, pokud obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodní. Základní procesní práva také nelze vykládat tak, že zaručují úspěch ve věci, neboť tato práva zaručují "pouze" nárok na to, aby se soud podaným návrhem zabýval.
V posuzovaném případě orgány veřejné žaloby i soud prvého stupně učinily závěr o vyšším stupni pravděpodobnosti, že se stěžovatel vytýkané trestné činnosti dopustil na základě výpovědi stěžovatele (připouštějícímu držení zbraně bez zbrojního průkazu), výpovědi poškozeného, provedené rekognice, protokolu o ohledání vozidla poškozeného, odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky, a protokolu o ohledání místa činu. Je tedy zcela zřejmé, že soud prvého stupně dostál své pravomoci přezkoumávat důvodnost zahájení trestního stíhání. Pokud Městský soud v Praze vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí názor, že soudu tato přezkumná pravomoc nepřísluší, nejedná se o pochybení ústavněprávního charakteru. Městský soud v Praze se totiž v konečném důsledku s názory soudu prvého stupně zcela ztotožnil, přičemž lze za ústavněprávně opodstatněný považovat ten jeho závěr, že důvodnost zahájení trestního stíhání není konečným závěrem o vině obviněného. Protože argumentace stěžovatele tím, že odkazuje na důkazní vývoj, směřuje svojí podstatou nikoliv proti důvodnosti zahájení trestního stíhání, nýbrž proti závěru o vině, lze závěr Městského soudu v Praze v tomto směru považovat za ústavně souladný.
Se stěžovatelem lze souhlasit, že nikdo nemůže být v zahájeném trestním stíhání vzat do vazby jen na základě příslušnosti k určité národnosti i s dalšími jím uváděnými doktrinálními podmínkami předstižného důvodu vazby. V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy od těchto zásad odchýlily. Z odůvodnění usnesení soudu prvého stupně vyplývá, že obava z útěku byla shledána v kombinaci vysoké společenské nebezpečnosti jednání, pro které je stěžovatel stíhán, s tím, že není vázán rodinnými vazbami k žádnému místu, a je cizím státním příslušníkem. Přitom jeho dostavení se k policejnímu orgánu vyhodnotil s ohledem na časové okolnosti a na jeho zkušenosti s jednáním policejních orgánů jako účelové. Z toho dovodil obavu, že se bude stěžovatel skrývat v komunitě svých krajanů, o níž je známo, že je uzavřená, nebo že by mohl uprchnout do zahraničí. Městský soud v Praze se v rámci řízení o stížnosti stěžovatele s tímto závěrem ztotožnil. Takový závěr není v rozporu se zásadami ochrany lidských práv. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti netvrdí žádné konkrétní (specifické) skutečnosti, které by uvedené závěry obecných soudů zpochybňovaly. Jeho nesouhlas lze proto považovat za pouhou polemiku s právním názorem soudů, která sama o sobě není důvodem k ústavní stížnosti.
S ohledem na to, že i jediný vazební důvod postačuje k ústavně oprávněnému omezení osobní svobody, je nadbytečné zabývat se i případnými dalšími důvody. Nadto koluzní důvod vazby je v případě stěžovatele časově omezen a v době rozhodování Ústavního soudu již zřejmě pominul.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu