ECLI:CZ:US:2007:2.US.1822.07.1
sp. zn. II. ÚS 1822/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele F. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dobrem, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 8, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Okresního úřadu Písek, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 6. 1998, čj. PÚ/4910/92-P, rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 8 C 780/2001, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 6 Co 2491/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2007, čj. 28 Cdo 1460/2006-336, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 7. 2007, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2007, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil následující:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, čj. 7 C 780/2001-262, zamítl žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem parcel specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud sice shledal naléhavý zájem stěžovatele na daném určení a shledal, že kupní smlouva, jíž byly parcely převedeny, je absolutně neplatná, dospěl ovšem k závěru, že vlastnické právo k předmětným parcelám přešlo na žalovaného č. 1 (město Písek) vydržením, a ten tak mohl pozemky převést na další žalované.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2005, čj. 6 Co 2491/2005-309, byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Otázkou vydržení se, jak sám uvádí, nezabýval, protože považoval za prioritní vyřešit oprávněnost žaloby z hlediska právního názoru, vysloveného rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. S ohledem na princip speciality pak dovodil, že v projednávaném případě nebylo možno postupovat dle obecných ustanovení, ale pouze dle speciální úpravy v podobě restitučních předpisů [konkrétně dle §6 odst. 1 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě")].
Dovolání stěžovatele bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením ze dne 27. 3. 2007, čj. 28 Cdo 1460/2006-336, neboť dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Uvádí, že uplatnil svůj nárok v restituci u Městského úřadu v Písku v roce 1992, a to podle §6 odst. 1 písm. k) zák. o půdě. Se svým nárokem však nebyl úspěšný, a to ani v následném řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích. Uvedený soud dle stěžovatele přehlédl svou povinnost uložit Okresnímu pozemkovému úřadu v Písku zkoumat otázku platnosti kupní smlouvy. Stěžovatel dále popisuje průběh řízení, z něhož vzešla další napadená rozhodnutí obecných soudů, jimž vytýká, že se vůbec nezabývala posouzením toho, že žalovaný č. 1 nemohl být v dobré víře. Další pochybení spatřuje v tom, že se odvolací soud ve svém závěru odvolával na restituční důvod dle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, zatímco Nejvyšší soud odkazuje na písm. k) téhož ustanovení, nadto dle stěžovatele chybně. Nejvyšší soud současně nesprávně uvádí, že z "důkazních zjištění" soudů nižších stupňů neplyne, že by převáděný pozemek neměl být užíván k zemědělským účelům. Tím se stěžovatel zabýval již ve "vyjádření" ze dne 2. 12. 2004 s tím, že pozemek byl odejmut ze zemědělského půdního fondu ještě před neplatným přechodem na stát. U okresního soudu (stěžovatel poukazuje na jeho závěry) nebylo prokázáno, že by předmětné pozemky byly v době přechodu užívány k zemědělským účelům. Předmětné pozemky tak nemohly být předmětem restituce. Odvolací soud staví svůj názor na opaku, pokud jde o charakter pozemků, přičemž ovšem není zřejmé, jak ke svým závěrům dospěl. Jeho právní hodnocení stejných skutečností je odlišné, ovšem důkazy v tomto směru žádné neprováděl. V rozporu se zjištěným skutkovým stavem tedy, dle stěžovatele, odvolací soud nezvážil, zdali je na místě aplikace zákona o půdě. Dále uvádí, že, jestliže měla být žádost o vydání pozemků podána dle §6 odst. 1 písm. p) a nikoli k), jednalo se z jeho strany (zjevně v předchozím restitučním řízení) o zjevnou nesprávnost, kterou měl správní úřad odstranit prostřednictvím poučení či pomoci, které se mu však nedostalo. Stěžovatel také namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy zásah do jeho práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Závěrem uvádí, že postupem obecných soudů, kdy "oddálením řešení případu, ke kterému byl později zavázán právním názorem odvolacího soudu, a tak se dostal celý případ do jiné právní situace", byla porušena zásada přímosti. Je nepřípustné odchýlit se od hodnocení důkazů provedených soudem prvého stupně.
Ústavní soud přezkoumal námitky uplatněné v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost zčásti není důvodná a zčásti jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Stěžovatel napadá rozhodnutí Okresního úřadu Písek, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 6. 1998, čj. PÚ/4910/92-P, a v odůvodnění své ústavní stížnosti uvádí, že toto rozhodnutí napadl také u Krajského soudu v Českých Budějovicích, přičemž ani u tohoto soudu neuspěl.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle výkladu ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Je tomu tak proto, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem nemůže být vyňato rozhodnutí o posledním prostředku. Takový postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze proto dovodit jeho oprávnění, aby zrušil rozhodnutí Okresního úřadu Písek, okresního pozemkového úřadu, které evidentně není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatelem formulovaný petit ústavní stížnosti proto neodpovídá citované dikci zákona. Ústavní soud nad rámec uvedeného uvádí, že prostřednictvím následného, ale svou povahou již zcela samostatného, řízení o určení vlastnického práva nelze ani obcházet ustanovení o lhůtách k podání ústavní stížnosti, které by v projednávané věci byly zjevně již zmeškány.
Ústavní soud se proto meritorně zabýval jen dalšími rozhodnutími obecných soudů napadenými v ústavní stížnosti. Má předně za potřebné odkázat na stanovisko, které k této a související problematice přijal v plénu dne 1. 11. 2005, pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Vyslovil, že "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". V odůvodnění tohoto výroku Ústavní soud mimo jiné uvedl následující. Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti též vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná. Pokud jde o institut určovací žaloby, jehož bylo využito i v projednávaném případě, Ústavní soud připomněl, že žaloba na určení práva [§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c) o. s. ř.] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů.
Ústavní soud má za to, že právě citované stanovisko dává odpověď na námitky, uplatněné stěžovatelem v projednávané ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že závěry odvolacího i dovolacího soudu jsou s citovaným stanoviskem souladné, neshledal Ústavní soud důvod k jejich zrušení. Za nedůvodnou proto nutno požadovat i námitku, týkající se dobré víry žalovaného, neboť ta není z pohledu uplatněných závěrů relevantní, obdobně jako konkrétní restituční důvod, který by mohl být v kauze stěžovatele naplněn. Pokud jde vůbec o možnost aplikovat zákon o půdě ve vztahu k charakteru předmětných pozemků, tuto námitku stěžovatel již dříve uplatnil a dovolací soud se s ní náležitě vypořádal, když uvedl, že skutečnost, že na stát převáděný pozemek neměl být používán k zemědělským účelům (a neměl by být tedy považován za předmět restituce), neplyne ze žádného z důkazních zjištění nižších instancí, jimiž je dovolací soud vázán. Naopak samotná žalobní tvrzení dovolatele i jeho pozdější doplnění žaloby uvádějí, že tento účel užívání pozemků byl v tehdejší době naplňován. Ústavní soud neshledal důvod uvedený závěr dovolacího soudu zpochybnit. Nadto třeba uvést, že i pokud by na předmětné pozemky nedopadal zákon o půdě, přičemž pak ovšem není zřejmé, proč stěžovatel uplatňoval svůj nárok právě dle zákona o půdě, zjevně tedy přesvědčen o zemědělském charakteru požadovaných pozemků, i pak by mohl být aplikován restituční předpis, a to konkrétně zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a i pak by platily výše uvedené závěry.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost odmítnout zčásti dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu