ECLI:CZ:US:2007:2.US.1885.07.2
sp. zn. II. ÚS 1885/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti SCHMALHOFER-ROSICE, spol. s r.o. se sídlem Plzeň, Brojová 16, zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Radnická 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007 č.j. 9 Afs 109/2007-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst.5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2006, č. j. 30 Ca 82/2004 - 86, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 29. 12. 2003. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov, platebnímu výměru ze dne 7. 2. 2003, kterým podle ustanovení §69 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb."), předepsal stěžovatelce k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů") za zdaňovací období roku 1999 ve výši
2 140 397 Kč.
Stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud nepostupoval v souladu s principem zakotveným v Ústavě ČR, dle nějž soudce je při rozhodování vázán zákonem a ve skutečnosti, že důkazní řízení bylo postiženo vadami, které měly za následek nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vykonanými důkazy. Nesprávně zjištěný skutkový stav věci na základě nesprávně zhodnocených důkazů měl za následek vydání rozhodnutí porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Správce daně i soudy jsou povinni zjistit skutkové důkazy co nejúplněji a není možné, aby prováděli selekci důkazů podle vlastní úvahy, event. a priori preferovali důkazy potvrzující zvolenou skutkovou verzi. V daném případě tak nebyla daň uložena na základě zákona, čímž došlo ke zkrácení vlastnického práva stěžovatele v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny.
Stěžovatelka uvádí, že v řízení před správními orgány a soudem byl nesprávně posouzen vztah mezi stěžovatelkou a jejím smluvním partnerem - maďarskou společností Légtechnika, jakožto vztah naplňující znaky závislé činnosti dle §6 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů. Dle stěžovatelky je hodnocení smluvního vztahu ze strany soudů zavádějící a pomíjí rozhodné skutečnosti, odmítá, že by mezi ní a maďarskými pracovníky sesterské společnosti Légtechnika existoval vztah vykazující znaky závislé činnosti. Mezi stěžovatelkou a smluvním partnerem byla uzavřena rámcová smlouva o dílo, přičemž konkrétní ujednání týkající se specifikace pokynů ze strany zaměstnavatele smluvního partnera stěžovatelky, jak mají pracovníci na místě samém postupovat, konkrétní dílo i cena za jeho provedení byla dohodnuta ústně. Oběma smluvním stranám bylo zřejmé, že dílem je rozuměno zaškolení zaměstnanců stěžovatelky, které bylo nedílnou součástí výrobního procesu, ale nejednalo se o připojení zaměstnanců smluvního partnera k zaměstnancům stěžovatelky. Z povahy předmětné činnosti nelze dovodit vztah podřízenosti a nadřízenosti mezi stěžovatelkou a zaměstnanci smluvního partnera. Jednalo se o specializovanou činnost vykonávanou krátkodobě, nesoustavně a samostatně, na náklady zaměstnavatele maďarských pracovníků. Maďarští pracovníci byli ke splnění pracovního úkolu dle uzavřené smlouvy o dílo vysláni společností Légtechnika jako svým zaměstnavatelem a od této společnosti také dostali pokyny, jak mají při výkonu uložené práce postupovat. Stěžovatelka dodává, že zaškolení jejích zaměstnanců maďarskými pracovníky bylo nezbytné, neboť vzhledem k růstu zakázek, fluktuaci jejích zaměstnanců a neschopnosti Úřadu práce zajistit kvalifikovanou sílu, musela uzavřít smlouvu s maďarskými pracovníky. Na charakteru smlouvy, tj. smlouvy o dílo, nic nemění ani fakt, že se jednalo o vztah tzv. dlouhodobý a že maďarským pracovníkům byla jednou měsíčně hrazena zálohová platba. Uvedený postup, vedený snahou o udržení výrobního procesu, uspokojení pohledávek a dodržení termínů, umožňovalo smluvní ujednání, přičemž dodavatel se zavázal po skončení školení vystavit konečnou fakturu. V daném případě se proto nemohlo jednat o zastřený právní úkon.
V ústavní stížnosti je rovněž uvedeno, že jednatel požaduje provedení výslechu maďarských pracovníků a vyhotovení znaleckého posudku, kterými by byla prokázána souvislost mezi činností - provedením školení a smluvní hospodářskou činností.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedeného dokazování a z něj dovozenými právními závěry. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom uvádí námitky, se kterými se však obecné soudy již vypořádaly a ze strany Ústavního soudu se jen domáhá přehodnocení závěrů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, čímž právě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud se proto zaměřil pouze na posouzení, zda se soudy námitkami stěžovatelky zabývaly a náležitě a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že na základě výsledků kontroly daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období 1998, 1999 a 2000 správce daně za použití ustanovení §2 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., posoudil peněžní prostředky vyplacené maďarským pracovníkům za jejich práci prováděnou pro stěžovatelku na základě smlouvy o dílo, uzavřené mezi stěžovatelkou jako odběratelem a sesterskou společností Légtechnika jako dodavatelem, jako příjmy ze závislé činnosti dle §6 zákona o daních z příjmů. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nesrážela z takto vyplacených částek daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků a ani ji neodváděla, byla jí tato daň předepsána správcem daně k přímému placení. Krajský soud se ztotožnil s názorem správce daně, že činnost maďarských pracovníků nesla znaky závislé činnosti, přičemž právně rozhodující skutečností pro posouzení charakteru příjmu byl vzájemný vztah plátce a poplatníka, nikoliv právní důvod vzniku právního vztahu (smlouva o dílo). Správní soud rovněž nezjistil, že by byly naplněny důvody uplatněné v kasační stížnosti a závěry krajského soudu shledal jako správné. V odůvodnění zejména zdůraznil, že stěžovatelka svá tvrzení nijak neprokázala a nepodařilo se jí vyvrátit zjištěný skutkový stav a nabídnout důkazy, které by prokazovaly opak. Pouhé tvrzení tak nemohlo zpochybnit správnost závěrů správce daně a krajského soudu.
Z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování a obecné soudy o návrzích stěžovatelky rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, opravňující je ve věci rozhodnout. Otázkou smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a jejím smluvním partnerem a skutečným obsahem a charakterem vlastních prací z hlediska jejich posouzení pro účely daňového řízení se soudy důkladně zabývaly. Uvedly, na základě jakých důkazů a jejich hodnocení bylo zjištěno, že maďarští pracovníci prováděli běžné úkoly vyplývající z předmětu činnosti stěžovatelky, přičemž se podíleli na výrobě v prostorách stěžovatelky a na jejich zařízeních, práci jim zadávali pracovníci stěžovatelky a rovněž ji kontrolovali, práce byla vykonávána opakovaně, dlouhodobě a za odměnu určenou podle počtu odpracovaných hodin a kvality odvedené práce, přičemž tvrzení, že se maďarští pracovníci vždy řídili pouze pokyny svého zaměstnavatele, stěžovatelka ničím nedoložila. Své závěry, dle nichž byly dány zákonné podmínky pro vznik předepsané daňové povinnosti, jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud patřičně odůvodnil.
Pokud jde o námitky týkající se hodnocení provedených důkazů, kdy stěžovatelka obecně vyjadřuje přesvědčení o jeho nesprávnosti, Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Jak vyplývá z výše uvedeného, v daném případě Ústavní soud pochybení opodstatňující jeho zásah nezjistil. Rozhodnutí nebylo zatíženo ani vadou spočívající v tzv. opomenutí důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. nezabýval. Krajský soud řádně zdůvodnil, proč provádění dalších stěžovatelkou navržených důkazů neshledal potřebným (jednatel stěžovatelky již byl vyslechnut v předcházejícím daňovém řízení a konkrétní jména dalších navržených svědků nebyla do dne vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu doplněna). Ústavní soud pro úplnost dodává, že z ustanovení občanského soudního řádu nijak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Ústavní soud se ani nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, navíc neurčitým a majícím obecný ráz, že soudy účelově upřednostnily důkazy podporující zvolenou skutkovou verzi, neboť ve věci bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí ve věci a všechny důkazy pak byly důsledně hodnoceny.
Požadavek, aby Ústavní soud provedl další důkazy vztahující se k meritu věci, je zcela nepřípadný, neboť Ústavní soud není další odvolací instancí v rámci soustavy obecných soudů a v tomto směru mu provádění důkazů nepřísluší.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že skutkově vymezená činnost maďarských pracovníků u stěžovatelky nesla znaky závislé činnosti a předmětné peněžní částky bylo nutno s přihlédnutím k ustanovení §2 odst. 7 zák zák. č. 337/1992 Sb., posoudit jako příjmy ze závislé činnosti dle ustanovení §6 zákona o daních z příjmů, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nejedná se ani o právní závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. S podstatou stěžovatelčiných námitek uplatněných v opravných prostředcích a opakovaných v ústavní stížnosti se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, a Ústavní soud proto neshledává důvod se k meritu věci duplicitně vyjadřovat.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že oběma účastníkům sporu byla dána rovnocenná možnost k uplatnění jejich práv, a tudíž nedošlo ani k porušení ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny. Z výše uvedeného vyplývá, že porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona, rovněž nemohlo být shledáno.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu