ECLI:CZ:US:2007:2.US.1888.07.1
sp. zn. II. ÚS 1888/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti MUDr. A. T., zastoupené JUDr. René Polanem, advokátem, se sídlem Dykova 8, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, sp. zn. 5 To 145/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. února 2006, sp. zn. 44 T 85/2005, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. července 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. února 2006, sp. zn. 44 T 85/2005, kterým byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, jehož se měla dopustit tím, že uzavřela dohodu o převodu členských práv a povinností spojených v bytovém družstvu, avšak zamlčela, že v době tohoto převodu nejsou zcela ukončeny soudní spory s jejím bývalým manželem, jenž se v téže době domáhal u soudu další soudní žalobou, o které obžalovaná věděla, neboť se předtím omluvila z nařízeného jednání, zrušení společného nájmu bytu s obžalovanou, a určení, že je výlučným a jediným nájemcem předmětného bytu. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 3 roků, a dále jí bylo uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Stěžovatelka dále brojí proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, sp. zn. 5 To 145/2006, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto její odvolání. Stěžovatelka tvrdí, že byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ještě před tím, než Ústavní soud může přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány zákonné podmínky jejího projednání.
K ústavní stížnosti nebyla přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, a ačkoliv petit ústavní stížnosti směřuje proti shora uvedeným rozhodnutím, je podstatná část argumentace zaměřena proti rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 501/2003. Konečně je jako účastník řízení uveden i Nejvyšší soud a jako vedlejší účastník řízení Nejvyšší státní zastupitelství, a je zmíněno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2007, sp. zn. 3 Tdo 118/2007. Proto byla stěžovatelka vyzvána dopisem ze dne 31. července 2007 k odstranění uvedených vad ústavní stížnosti, tedy zejména k upřesnění, čeho se ústavní stížnost vlastně týká.
Přípisem ze dne 23. července 2007 stěžovatelka opětovně uvedla, že její ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecných soudů prvého a druhého stupně. K tomuto podání připojila kopie všech rozhodnutí, o nichž se zmiňovala, tedy i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2007, sp. zn. 3 Tdo 118/2007, kterým bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto její dovolání.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost směřuje, a to i po výzvě k odstranění vad, pouze proti rozhodnutím obecných soudů prvého a druhého stupně, přestože řízení bylo završeno až usnesením Nejvyššího soudu. Po uvážení této skutečnosti v souladu se svojí ustálenou jurisprudencí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Rozhodnutí o dovolání, kterým byla věc pojednána meritorně, je bezpochyby rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a který v prvé řadě musí být ústavní stížností napaden. Má-li dojít k nápravě údajného zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelových ústavně zaručených práv, je naprosto nezbytné, aby do hodnocení závěrů obecných soudů byly zahrnuty především závěry prezentované v rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva; v daném případě je představuje usnesení Nejvyššího soudu.
Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustná soudcem zpravodajem odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2007
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj