ECLI:CZ:US:2007:2.US.1915.07.1
sp. zn. II. ÚS 1915/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů Z. V. st. a Z. V. ml., zastoupených JUDr. Vlastimilem Gajdošem, advokátem, se sídlem J. Stancla 152, 686 01 Uherské Hradiště, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 2007, č. j. 28 Cdo 1449/2006-143, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín ze dne 3. 11. 2005, č. j. 60 Co 217/2005-121, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. 3. 2005, č. j. 7 C 186/96-85, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín a Okresního soudu v Uherském Hradišti jako účastníků řízení a Města Uherské Hradiště jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelů proti vedlejšímu účastníkovi, kterou se domáhali podle zák. č 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, vydání nemovitostí, a to domu č. p. 611 v Uherském Brodě postaveném na pozemku parc. č. 802, a pozemků parc. č. 802 a parc. č. 90/8 v katastrálním území Uherské Hradiště. Tyto nemovitosti připadly státu na základě rozsudku Lidového soudu v Uherském Brodě ze dne 2. 7. 1958, sp. zn. T 104/58, kterým byl stěžovatel Z. V. st. mimo jiné odsouzen k propadnutí veškerého majetku, a usnesení téhož soudu ze dne 4. 12. 1958, sp. zn. Nt 177/58, kterým bylo vysloveno zabrání podílu jeho manželky na předmětných nemovitostech; do jejích práv jako dědic vstoupil druhý stěžovatel Z. V. ml.
Žaloba stěžovatelů byla zamítnuta s odůvodněním, že nárok na vydání byl uplatněn po lhůtě stanovené v ustanovení §20 odst. 3 zák. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, podle kterého v případech uplatňování nároku na vydání majetku, vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, kde rozhodnutí o zrušení tohoto výroku nabude právní moci po účinnosti tohoto zákona, počne běžet lhůta k uplatnění nároku dnem, kdy se uvedený výrok stane pravomocným. Právní moc relevantního rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen i trest propadnutí majetku, nastala dne 1. 11. 1993, avšak nárok na vydání byl uplatněn až dne 21. 12. 1995.
Stěžovatelé při uplatňování svého nároku vycházeli z názoru, že ho můžou uplatnit až poté, co bude ve věci rehabilitace Z. V. st. rozhodnuto s konečnou platností, neboť do té doby podle jejich názoru hrozilo nebezpečí, že může být opětovně vysloven trest propadnutí majetku. Výše uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl totiž Z. V. st. rehabilitován jen částečně, a to pokud jde o odsouzení pro trestný čin spekulace a přestupek proti ochraně obchodní činnosti. Ohledně dalšího odsouzení pro trestný čin zkrácení a ohrožení daně byla věc vrácena do stadia přípravného řízení a teprve po provedeném dokazování bylo vyšetřovatelem Policie České republiky ze dne 19. 10. 1995, sp. zn. OVV-916/94 trestní stíhání zastaveno. Proto nárok uplatnili až dne 21. 12. 1995. Protože jim vedlejší účastník nemovitosti nevydal, podali dne 14. 3. 1996 žalobu k Okresnímu soudu v Uherském Hradišti. Ten ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že nárok byl podle zákona uplatněn po uplynutí prekluzivní lhůty, a proto zanikl. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem se stejným zdůvodněním. Dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto s odůvodněním, že nastolená právní otázka týkající se běhu lhůt podle ustanovení §20 odst. 3 a §5 odst. 2 zák. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, není předmětem kontradikce judikatury a v předmětném řízení byla soudy prvního i druhého stupně vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou a v souladu s hmotným právem.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s výkladem podústavních právních předpisů, jak byl pojat obecnými soudy, a bez bližší ústavněprávní argumentace tvrdí, že tímto výkladem došlo k zásahu do jejich ústavních práv, a sice práva vlastnit majetek, které je zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listiny, a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny.
Ještě před tím, než se Ústavní soud začne návrhem věcně zabývat, musí zkoumat, zda je přípustný. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění následných novel (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Stěžovatel odvozuje včasnost podání od data doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Právě o tento případ v posuzované věci jde. Proto Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost jako řádně a včas podanou a přistoupil k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska jejich ústavnosti.
Ústavní soud ovšem musí zdůraznit, že nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. To znamená, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho užití, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jejich závěry nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Žádný takový zásah v posuzovaném případě stěžovatelé nenamítají a Ústavní soud sám žádný nezjistil. Navíc je třeba dodat, že závěry obecných soudů jsou v souladu se zněním příslušných ustanovení zákona a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů.
Ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti se Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl.-st. 7/98 zabýval úvahou o tom, zda ustanovení §23 odst. 2 je, či není v rozporu zejména s článkem 11 odst. 1 Listiny. Dovodil, že je nutno vycházet ze smyslu a účelu tohoto ustanovení, které je v prvé řadě také ochranou původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení §23 chrání tedy právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoliv vždy cestou naturální restituce. Ústavní soud nemá důvod měnit tento jednou již vyslovený názor, a ve světle toho nelze proto akceptovat tvrzení stěžovatelů, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejich vlastnického práva.
Plénum Ústavního soudu se v citovaném stanovisku vyjádřilo i k otázce charakteru lhůty pro uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Vyslovilo názor, že uvedený zákon je právním předpisem, který i ve vztahu k občanskému zákoníku má zcela specifickou povahu, když kupř. ponechává stranou a eliminuje typické občanskoprávní instituty, jako dědění, vydržení, a navíc i tam, kde obsahuje instituty pojmově shodné s instituty občanského zákoníku (tíseň apod.), při výkladu těchto institutů předpokládá překročení jejich ryze občanskoprávního rámce. Nezbytnost specifické povahy tohoto restitučního předpisu je dána účelem, který tento předpis sleduje, totiž zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd z období let 1948 -1989, kteréhožto účelu by nemohlo být dosaženo, pokud by uvedený předpis byl vsazen do nepřekročitelného občanskoprávního rámce. Tendenci zmíněného restitučního předpisu "zprůchodnit" cestu ke zmírnění následků křivd odpovídá však na druhé straně zjevná tendence vymezit pro uplatňování restitučních nároků určitý časový rámec. Ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle kterého nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odst. 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě 1 roku, je tedy podle názoru čtvrtého senátu Ústavního soudu nutno interpretovat tak, že učiní-li tak oprávněná osoba později, vyplývá ze zákona, že své právo uplatnila pozdě a že v důsledku této skutečnosti její právo zaniklo. Svou povahou je tedy lhůta uvedená v citovaném ustanovení lhůtou propadnou. Skutečnost, že zákonodárce v ustanovení §5 odst. 2 zákona výslovně vyvodil ze skutečnosti, že oprávněná osoba osobu povinnou nevyzve ve lhůtě 6 měsíců k vydání věci, zánik nároku, má své jádro a kořeny v tom, že existence včas podané výzvy zde byla posunuta do roviny principiální podmínky uplatnění nároku u soudu. Jinými slovy, zákonodárce v citovaném ustanovení pouze výslovně podmiňuje uplatnění nároku u soudu faktem předchozí výzvy, aniž by tím cokoli relevantně vypovídal o povaze lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ( Pl. ÚS-st. 7/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 12, č. 62).
Ústavní soud proto neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavou chráněných práv stěžovatelů, i když chápe, že se subjektivně cítí být poškozeni. Zde však je třeba připomenout, že každý si musí svá práva střežit sám a pokud tak nečiní, musí nést z toho plynoucí důsledky. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu