ECLI:CZ:US:2007:2.US.1944.07.1
sp. zn. II. ÚS 1944/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou, se sídlem Resslova 9, 779 00 Olomouc, směřující proti odložení podnětu P. G. na podání žaloby na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím ze dne 28. června 2007, č. j. 1 NZC 79/2004-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného odložení podnětu Nejvyšším státním zastupitelstvím. Nejvyšší státní zastupitelství dopisem ze dne 28. června 2007 opakovaně odmítlo podat žalobu Nejvyššího státního zástupce podle §62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), na popření otcovství. Nejvyšší státní zastupitelství konstatovalo, že existence matrikového otcovství, které nemá biologický základ, v případě, kdy se k dítěti nehlásí jiný konkrétní muž jako jeho biologický otec, nenaplňuje podmínku zájmu dítěte na popření otcovství ani neporušuje právo dítěte znát své rodiče a právo na jejich péči. Nepodání žaloby na popření otcovství znamená v takovém případě poskytnutí ochrany ustáleným rodiněprávním vztahům dítěte v otázce otcovství.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení práv nezletilého podle čl. 32 odst. 3 a 4 Listiny (rovnost v právech dětí; právo na rodičovskou výchovu a péči). Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že není biologickým otcem nezletilého T. G., což prokazuje znalecký posudek, provedený na základě analýzy DNA i čestné prohlášení matky dítěte - L. N. Pochybení Nejvyššího státního zastupitelství spatřuje stěžovatel v tom, že ačkoliv matka dítěte potvrdila, že stěžovatel není biologickým otcem dítěte a tato skutečnost byla potvrzena i znaleckým posudkem, odmítlo Nejvyšší státní zastupitelství podat návrh na popření otcovství. Takový postup považuje stěžovatel za rozporný s ústavním principem ochrany práva občana i se zájmem dítěte, které má právo na to, aby rodičovskou péči a zodpovědnost vůči němu vykonávali jeho biologičtí rodiče.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo podnětu stěžovatele k postupu ve smyslu ustanovení §62 zákona o rodině, tedy, že nebyl podán návrh na popření otcovství.
Ústavní soud může rozhodovat o ústavní stížnosti v intencích §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podmínky tohoto ustanovení však nebyly v daném případě naplněny, neboť napadené odložení podnětu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím je jen pouhým vyrozuměním o tom, jak bylo naloženo s podnětem, nikoliv rozhodnutím. Je sice pravda, že Ústavní soud v některých svých předešlých rozhodnutích judikoval, že není vždy nezbytně nutné, aby bylo rozhodnutí ve smyslu zákona vždy výslovně jako "rozhodnutí" označeno. Důležitá je hlavně skutečnost, že orgán veřejné moci svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinnosti fyzické nebo právnické osoby.
Je totiž třeba striktně odlišovat právo podat návrh na zahájení řízení a právo o tomto návrhu autoritativně rozhodnout. Zatímco prvně uvedené právo náleží do uplynutí lhůty stanovené v §61 odst. 1 a 2 zákona o rodině otci a matce dítěte, a po uplynutí této lhůty nejvyššímu státnímu zástupci, právo autoritativně rozhodnout o právech a povinnostech osob, tedy o tom, zda matrikový otec je biologickým otcem dítěte, náleží ve všech případech výlučně soudu. Nejvyšší státní zastupitelství tak při aplikaci §62 zákona o rodině nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda zrealizuje své oprávnění, obsažené v citovaném ustanovení zákona o rodině. Odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím proto nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jedná se o pouhé vyrozumění stěžovatele o tom, jak bylo s jeho podnětem naloženo. Ustanovení §62 zákona o rodině, jehož užití se stěžovatel domáhal, je mimořádným institutem, sloužícím výlučně k ochraně zájmů dítěte, a nikoliv prostředkem k ochraně práv rodičů, kteří včas nevyužili svého zákonného popěrného práva. S ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že podmínky, za nichž lze ústavní stížnost podat, v projednávaném případě nebyly splněny, neboť odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím nespadá pod pojem rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavnímu soudu chybí pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech směřujících proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, které nepodalo žalobu podle §62 zákona o rodině, či proti přípisům, kterými Nejvyšší státní zastupitelství tuto skutečnost oznamuje zasilateli podnětu. Tato okolnost pak zcela brání tomu, aby se Ústavní soud mohl jakkoliv po věcné stránce zabývat tím, jak Nejvyšší státní zastupitelství podnět k podání žaloby posoudilo.
Ústavní soud si však je vědom toho, že stávající právní stav, kdy manžel má právo popřít otcovství jen ve lhůtě šesti měsíců od narození dítěte (§57 odst. 1 zákona o rodině), a kdy Nejvyšší státní zastupitelství odmítne zmíněnou žalobu podat, může za určitých okolností kolidovat zejména s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a samozřejmě také se základními právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem České republiky [v této souvislosti možno zmínit zejména rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shofman proti Rusku (uveřejněno mj. v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 6/2005), případně Paulík proti Slovensku (uveřejněno tamtéž č. 6/2006), pozornost - zejména zákonodárce - si zasluhuje i rozsudek německého Spolkového ústavního soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 1 BvR 421/05 (dostupný na internetových stránkách tohoto soudu)]. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům, dle nichž Ústavní soud není oprávněn k přezkumu postupu Nejvyššího státního zastupitelství, je vyloučena možnost nápravy cestou, kterou nyní stěžovatel zvolil. Ústavní soud nicméně apeluje na Nejvyšší státní zastupitelství, aby při rozhodování o tom, zda žalobu podle §62 zákona o rodině podá či nikoliv, vzalo v úvahu rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva; pokud tak neučiní, případný vznik právní odpovědnosti České republiky, plynoucí z porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, by šel na vrub právě tohoto státního orgánu.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj