ECLI:CZ:US:2007:2.US.2003.07.1
sp. zn. II. ÚS 2003/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti 1. Fr. M. a 2. B. M., obou zastoupených JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem K. Sliwky 125, Karviná - Fryštát, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2007, č. j. 56 Co 213/2006-234, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 10. 2004, č. j. 15 C 19/95-172, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. 3. 2006, č. j. 15 C 19/95-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. 8. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2007 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zaplacení bezdůvodného obohacení společně s příslušenstvím, které mělo žalovanému vzniknout z titulu neoprávněného užívání blíže určených pozemků ve vlastnictví stěžovatelů. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu zčásti potvrdil a zčásti změnil tak, že v určitém rozsahu žalobě vyhověl a uložil žalovanému zaplatit stěžovatelům ve výroku rozsudku blíže určené peněžité plnění.
Stěžovatelé se domnívají, že oba obecné soudy nesprávně posoudily otázku užívání jedné z nemovitostí, a to pozemku p. č. 477/1, pokud dospěly k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný užíval také tento pozemek. Tímto postupem bylo podle tvrzení stěžovatelů porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. V ústavní stížnosti přitom poznamenali, že proti rozsudku krajského soudu podali v zákonné lhůtě také dovolání k Nejvyššímu soudu, avšak s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podávají i ústavní stížnost.
Skutečnost, že stěžovatelé podali proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě též dovolání, si Ústavní soud ověřil dotazem u Okresního soudu v Karviné, podle jehož sdělení bylo dovolání tomuto soudu doručeno dne 2. 8. 2007.
II.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti.
Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelem podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.
Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§236 a násl.) výslovně vyloučena. Za řádnost dovolání si ručí dovolatel (povinně právně zastoupený) a Ústavní soud by vykonával nepřípustný zásah do svobodné vůle dovolatele, pokud by "jaksi v předstihu" posuzoval, zda vůle stěžovatele byla uplatněna formálně řádně a vyvozoval ze svých posouzení důsledky promítající se do řízení o ústavní stížnosti.
Jak uvedeno shora, stěžovatelé podali proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání k Nejvyššímu soudu. Je tedy zřejmé, že sami stěžovatelé svým postupem dali najevo, že se domnívají, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. S ohledem na to posoudil soudce zpravodaj ústavní stížnost za dané procesní situace jako nepřípustnou.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jejich dovolání neuspělo, budou moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj