ECLI:CZ:US:2007:2.US.2115.07.1
sp. zn. II. ÚS 2115/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. srpna 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem U Stanice 11/4, 162 00 Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 9 To 54/2007, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. Nt 27/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. 8. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, garantovaná čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v situaci, kdy rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005 sp. zn. 6 T 40/2005 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže a trestného činu poškozování cizí věci, jichž se dopustil ve spolupachatelství a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků. Obnovy tohoto řízení se stěžovatel domáhal s tím, že tvrdil, že má k dispozici listinný důkazní prostředek, který nebyl použit v původním řízení a který zcela změní pohled na jeho vinu. Původně nabízený listinný důkaz však nepředložil a pouze opakoval obhajobu uplatněnou v původním odvolacím řízení a navrhoval (shodně jako v odvolacím řízení) výslech svědka M.
Shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zamítlo stěžovatelovu stížnost s tím, že není důvodná. Stížnostní soud se ztotožnil s argumentací krajského soudu v tom, že stěžovatel opakuje svoji obhajobu, kterou použil již v původním trestním řízení a na tomto hodnocení nic nemění stěžovatelem předkládané písemné prohlášení svědka M, neboť jeho výpověď v původním řízení, a to opakovaná a usvědčující, nebyla jediným osamoceným důkazem, z něhož by tehdy soud vycházel. Tento svědek navíc vypovídal pod sankcí křivé výpovědi.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje tvrzení, která předkládal obecným soudům v řízení o povolení obnovy řízení. Bez bližšího, resp. s nepřiléhavým zdůvodněním namítá "nedodržení principu zákonnosti postupu orgánu státní moci stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny", ačkoli tato ustanovení neobsahují žádné samostatné základní právo, kterého by se stěžovatel mohl dovolávat. Pokud se pak dovolává porušení základního práva garantovaného čl. 6 odst. 3 Úmluvy, nelze přisvědčit jeho domněnce, že toto jeho právo bylo ze strany obecných soudů porušeno, neboť oba obecné soudy ve věci rozhodující přesvědčivě zdůvodnily, proč považují za nadbytečné, resp. zcela nepřiléhavé vyslechnutí stěžovatelem navrženého svědka a Ústavní soud nemá k jejich hodnocení co dodat.
Za této situace bylo třeba konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť jak shora uvedeno všechny námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v původním trestním řízení proti němu vedeném, a dále týkající se posouzení otázky, co je třeba rozumět novým důkazem předkládaným v řízení o povolení obnovy řízení, vyřešily obecné soudy ústavně konformním výkladem a aplikací trestního řádu a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení (viz §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a ze shora uvedených důvodů nebylo třeba rozhodovat o návrhu stěžovatele, aby byla jeho ústavní stížnost projednána přednostně jako věc naléhavá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu