ECLI:CZ:US:2007:2.US.2144.07.1
sp. zn. II. ÚS 2144/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 1519/2007-281, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2005, č. j. 8 Co 165/2005-141, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2005, č. j. 17 C 126/2002-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2007 a doplněnou podáním ze dne 30. 10. 2007, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 4 odst 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 4. 2005, č. j. 8 Co 165/2005-141, potvrdil v napadené části rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2005, č. j. 17 C 126/2002-103, kterým okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala po žalovaném I. K. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 28.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 18.000,- Kč od 10. 6. 2002 do zaplacení, ve výši 12% z částky 1.000,- Kč od 13. 1. 2003 do zaplacení a ve výši 10% z částky 9.000,- Kč od 7. 7. 2002 do zaplacení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a konstatoval, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat způsobení škody žalovaným či jeho případné obohacení na úkor stěžovatelky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 1519/2007-281, odmítl podle ust. §243c odst. 1 a ust. §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), neboť stěžovatelka ve lhůtě, kterou jí pro odstranění vad podaného dovolání poskytl soud I. stupně, tyto vady neodstranila a o ustanovení zástupce z řad advokátů požádala až po uplynutí této lhůty. Stejně tak důvody dovolání i rozsah, v jakém rozhodnutí odvolacího soudu napadá, byly doplněny až po lhůtě stanovené pro podání dovolání.
Stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Namítá, že soud nesprávně posoudil skutkový a důkazní stav celého případu a s ohledem na trvání manželství stěžovatelky a žalovaného měl přerušit řízení do skončení rozvodového řízení a majetkového vypořádání mezi nimi. Má za to, že nebyla řádně poučena o osvobození od hrazení soudních poplatků a "nebylo nevyhověno" její žádosti o ustanovení bezplatného právního zástupce bez zbytečného odkladu. Namítá rovněž značnou délku soudního řízení. Obsahem ústavní stížnosti jsou dále ne zcela srozumitelné námitky k postupu soudů I. a II. stupně, které stěžovatelka blíže nerozvedla.
Provedenou lustrací bylo zjištěno, že stěžovatelka podala k Ústavnímu soudu v projednávané věci již dříve ústavní stížnost proti i nyní napadeným rozhodnutím soudů I. a II. stupně, kterou přitom Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 5. 2007 v řízení, vedeném pod sp. zn III. ÚS 178/07, odmítl jako opožděně podanou.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i prostudováním spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, se týkají především jeho aplikace a interpretace procesních norem, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda Nejvyšší soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp., zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud postupoval v souladu se všemi v úvahu přicházejícími ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, jsou v napadeném usnesení srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje. V postupu soudu nelze spatřovat projev libovůle a způsob, jakým posoudil včasnost odstranění vad podání stěžovatelky, je tedy ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nezasáhl. Pokud stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je třeba podotknout, že je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy a pokyny soudu. Stěžovatelčino tvrzení o tom, že do dne 24. 11. 2005 nebyla poučena o možnosti požádat o ustanovení zástupce na náklady státu, se nezakládá na pravdě, neboť již usnesením soudu I. stupně ze dne 25. 7. 2005, č. j. 17 C 126/2002-152, byla s touto možností seznámena a byla jí k tomu stanovena příslušná lhůta.
K návrhu stěžovatelky ohledně zrušení v záhlaví citovaných rozsudků okresního a krajského soudu uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu).
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka odstranila vady svého dovolání opožděně. Vzhledem k této skutečnosti nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatelkou podané dovolání nelze považovat za řádně využitý poslední procesní prostředek k ochraně jejích práv dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je totiž nutno rozumět takový procesní prostředek, který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Opožděným odstraněním vad dovolání se stěžovatelka dopustila procesního pochybení, které Nejvyššímu soudu zabránilo, aby se jejím dovoláním věcně zabýval. Jinými slovy, stěžovatelčin procesní postup představuje neefektivní vyčerpání opravného prostředku a do důsledku je totožný s nepodáním opravného prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje. Je zřejmé, že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti již marně uplynula, tedy ústavní stížnost stěžovatelky je zaslaná po lhůtě stanovené pro její podání zákonem (k tomu blíže i odůvodnění výše zmíněného usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn III. ÚS 178/07, str. 2).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu