ECLI:CZ:US:2007:2.US.2156.07.1
sp. zn. II. ÚS 2156/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. srpna 2007 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. Š., právně zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 20 Cdo 3172/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka jako správkyně konkursní podstaty společnosti Peter´s Travel Club - Praha, s. r. o. se soudně domáhala zaplacení dluhu ve prospěch úpadce, avšak v průběhu nalézacího řízení byla zproštěna výkonu funkce správce konkursní podstaty, což soudu oznámila, a to vedlo k tomu, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 5. 2004 sp. zn. 33 Cm 303/99 jednak zamítl žalobu o zaplacení žalované částky a žalobkyni - dnešní stěžovatelku uznal povinnou nahradit žalovanému náklady řízení v částce 7.974,- Kč. Své rozhodnutí odůvodnil ztrátou aktivní legitimace stěžovatelky, která proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek nepodala.
Nato Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl usnesením ze dne 6. 1. 2005 sp. zn. 34 E 1134/2004 tak, že nařídil výkon rozhodnutí přikázáním uplatněné pohledávky z účtu stěžovatelky, a to podle výše zmíněného vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i pro náklady návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2005 sp. zn. 20 Co 208/2005 bylo usnesení soudu I. stupně potvrzeno a stěžovatelka byla uznána povinnou nahradit oprávněnému náklady odvolacího řízení.
Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 20 Cdo 3172/2005. Rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu byla v zásadě odůvodněna tak, že jakkoli bylo rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem vydané v nalézacím řízení ve výroku o nákladech řízení zcela nepřípadné, nelze tento nedostatek řešit v rámci exekučního řízení, tento nedostatek měl být řešen uplatněním opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelka neuplatnila opravný prostředek proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem učiněnému v původním nalézacím řízení, jímž byla jednoznačně zavázána k povinnosti nahradit tehdejšímu žalovanému náklady řízení ve vyčíslené částce. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací obecných soudů, včetně argumentace obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým mělo být porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod, jakož i základní právo garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť je zřejmé, že k porušení jejího základního práva, a to práva vlastnit majetek došlo právě a pouze rozhodnutím učiněným v nalézacím řízení. Exekuční řízení nemůže Ústavní soud posuzovat izolovaně bez ohledu na původní soudní řízení, které dalo vzniknout vykonatelnému rozhodnutí, jehož důsledky se dnes stěžovatelka pokouší zhojit napadáním rozhodnutí přijatých v exekučním řízení. Za této situace Ústavní soud nemůže přehlédnout nevyčerpání opravného prostředku stěžovatelkou proti rozhodnutí z nalézacího řízení, který by byl jediný schopný přivodit pro stěžovatelku příznivé rozhodnutí a jak z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, lze na tento závěr usuzovat s vysokou mírou pravděpodobnosti. Stěžovatelka si nepodáním opravného prostředku a nerespektováním principu vigilantibus iura přivodila pro sebe nepříznivou situaci, kterou dnes nemůže zhojit. Ani Ústavní soud, který je zákonem o Ústavním soudu zavázán respektovat princip subsidiarity, jehož existence má ústavněprávní odůvodnění (viz shora).
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj