ECLI:CZ:US:2007:2.US.2158.07.1
sp. zn. II. ÚS 2158/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. P. Š. zastoupeného JUDr. Stanislavem Krejčím, advokátem se sídlem Brno, Koliště č. 39, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 7 To 237/2007, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 11 T 214/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2007, se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavních práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudkyně JUDr. Moniky Staniczkové. Tvrdí, že tato soudkyně se v souvislosti s vydáním trestního příkazu zabývala otázkou viny a trestu, a po zrušení trestního příkazu již není schopna na stěžovatele pohlížet z pohledu presumpce neviny. Stěžovatel má proto důvodnou obavu, že bude bezdůvodně odsouzen podjatým soudcem.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení bylo zjištěno, že Městské státní zastupitelství v Brně podalo k Městskému soudu v Brně obžalobu na stěžovatele a dalšího obviněného pro trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr.zák. Samosoudkyně JUDr. Monika Staniczková vydala v této věci trestní příkaz, kterým uznala oba obviněné vinnými dle obžaloby a uložila jim peněžitý trest. Na základě odporu podaného obviněnými byl trestní příkaz zrušen. Podáním ze dne 12. 4. 2007 vznesl stěžovatel vůči jmenované samosoudkyni námitku podjatosti. Městský soud v Brně o ní rozhodl napadeným usnesením tak, že tuto samosoudkyni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele nevyloučil. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 7 To 237/2007, zamítl jako nedůvodnou.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, Krajský soud v Brně, který navrhl, aby byla podaná ústavní stížnost odmítnuta, neboť napadená rozhodnutí jsou dle jeho přesvědčení v souladu se zákonem.
Ze sdělení předsedy senátu Městského soudu v Brně JUDr. Ivo Zummera ze dne 19. 11. 2007 bylo zjištěno, že trestní věc stěžovatele byla v souvislosti s nástupem soudkyně JUDr. Staniczkové na mateřskou dovolenou přidělena dle rozvrhu práce podepsanému soudci a dne 25. 10. 2007 proběhlo první hlavní líčení, které bylo z důvodu nutnosti doplnění dokazování odročeno na 6. 12. 2007.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadených rozhodnutí, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Otázkou uplatňování příslušných ustanovení právního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatele. Zastával v nich stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce.
Naopak v případech, kdy je o námitce podjatosti rozhodnuto v souladu s procesními předpisy, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem trestního práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy meritorně v jeho trestní věci dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit se stěžovatelem potud, pokud namítá, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. V tomto konkrétním případě je ovšem nutné vycházet z aktuální situace, kdy soudkyně, o jejímž nestranném rozhodování ve věci má stěžovatel pochybnosti, již jeho trestní kauzu neprojednává, neboť ta byla v souvislosti s nástupem uvedené soudkyně na mateřskou dovolenou zákonným způsobem přidělena k projednání a rozhodnutí jinému soudci. Bude-li mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že tímto dalším postupem soudu bylo zasaženo do jeho práv, nic mu nebude bránit, aby proti němu brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které trestní řád předvídá a jež mu tak jsou dány k dispozici, případně, aby po jejich vyčerpání napadl konečné rozhodnutí ve věci novou ústavní stížností. Za daného stavu je tedy ústavní stížnost podána předčasně. Nadto je namířena proti rozhodnutí, jehož případným zrušením by se na současném faktickém stavu nemohlo nic změnit, neboť soudkyně, jejíž postup je stěžovatelem napaden, se již na projednání a rozhodnutí předmětné věci nepodílí.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, když současně neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) tohoto zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj