ECLI:CZ:US:2007:2.US.219.07.1
sp. zn. II. ÚS 219/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti F. J., právně zastoupeného JUDr. P. T., LL.M. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2677/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. 1 Co 11/2005, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. 19 C 55/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva , konkrétně právo na ochranu osobnosti dle čl. 10 odst. 1 a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po České republice, Ministerstvu spravedlnosti, omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč z titulu ochrany osobnosti z důvodu, že byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Klatovech pro trestný čin pomluvy a podle jeho názoru se jednalo o vykonstruovaný proces, jímž došlo k zásahu do jeho osobnostních práv. Soud I. stupně dospěl k závěru, že v daném případě není splněn základní předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalované podle ust. §13 občanského zákoníku, tj. existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že obvinění z trestného činu, obžaloba a trestní příkaz jsou sice zásahem do osobnostních práv, nikoli však zásahem neoprávněným, neboť jde o zásahy zákonem za jím stanovených podmínek dovolené.
Dovolání stěžovatele, jehož přípustnost opíral o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., neboť dle jeho názoru se o otázku zásadního právního významu nejedná. V odůvodnění dovolací soud konstatoval, že odvolací soud věc posuzoval v souladu s četnou judikaturou vztahující se k otázce oprávněnosti či neoprávněnosti zásahu. Uvedl, že o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen zákonem, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze. V předmětné věci nebylo prokázáno, že v trestním řízení vedeném proti stěžovateli došlo k eventuálnímu excesu, tj. k vybočení orgánů činných v trestním řízení z rámce tohoto řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byl zcela účelově, protiprávně a bez jakýchkoliv přímých důkazů odsouzen. Podal trestní oznámení na konkrétní osoby podílející se na jeho odsouzení a pokud by tato trestní oznámení byla vyřízena v souladu s platnými předpisy, musel by být zjištěn skutečný stav věci, tedy že tyto osoby postupovaly protiprávně. Stěžovatel se domnívá, že soudy nesprávně posoudily danou věc a neprovedly stěžejní důkazy jím navržené, a proto považovaly trestní příkaz za přiměřený zásah do jeho osobnostních práv.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v uvedené souvislosti zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení §132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdy se s takovým hodnocením sám neztotožnil.
Základem předmětného sporu projednávaného před obecnými soudy bylo posouzení otázky, zda zásah do osobnostní sféry stěžovatele, spočívající v jeho obvinění a odsouzení pro trestný čin pomluvy formou trestního příkazu, měl povahu zásahu neoprávněného či naopak oprávněného. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 občanského zákoníku, které se stěžovatel žalobou dovolával, totiž přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem, nebo k němuž nebylo dáno svolení dotčené osoby jako projevu její autonomie. V případě stěžovatele se jednalo o standardní postup orgánů činných v trestním řízení, který vyústil v pravomocné odsouzení stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že stěžovatel byl odsouzen trestním příkazem ze dne 22. 8. 2001, aniž by proti němu v souladu s poučením podal odpor. Odpor proti trestnímu příkazu je řádným opravným prostředkem, který zákon stěžovateli v té době poskytoval. Pokud tedy měl stěžovatel za to, že byl nespravedlivě odsouzen, měl se v prvé řadě bránit podáním odporu proti trestnímu příkazu jakožto řádného opravného prostředku a neučinil-li tak, nelze se přezkoumání uvedeného trestního příkazu domáhat až v řízení na ochranu osobnosti, které je řízením občanskoprávním.
Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), Ústavní soud již dříve judikoval, že důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci z ústavně právního hlediska neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat.
Ústavní soud konstatuje, že závěr obecných soudů o neprokázání protiprávního zásahu do osobnostních práv stěžovatele, je z ústavního hlediska akceptovatelný. Je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a prima facie nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatele a za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu