ECLI:CZ:US:2007:2.US.228.06
sp. zn. II. ÚS 228/06
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatele Mgr. L. V., zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem v Brně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2005, sp. zn. 4 As 17/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 57 Ca 13/2004, rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 27. 11. 2003, č. j. JMK/28819/2003/OD, a rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 27. 8. 2003, č. j. OD-41365/FI-03, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Jihomoravského kraje, a Magistrátu města Brna jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech; hovoří o právu na soudní a jinou právní ochranu, jak vyplývá ze článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že mu nesprávným postupem soudu bylo zabráněno zákonným způsobem hájit svá práva, konkrétně se prý nemohl podáním žaloby domáhat zrušení rozhodnutí krajského úřadu, které odporuje zákonu.
Jak vyplývá z obsahu stěžovatelova podání a rozsudku Nejvyššího správního soudu k němu připojeného, napadeným rozhodnutím krajského úřadu bylo změněno shora specifikované rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravy, o uznání stěžovatele vinným ze spáchání přestupku, o uložení pokuty a o povinnosti nahradit náklady řízení. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel žalobou, kterou krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako opožděnou. Proti tomuto usnesení pak směřovala stěžovatelova kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku je konstatováno, že z dodejky založené ve spise vyplývá, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu, doručované do vlastních rukou stěžovatele, bylo uloženo dne 4. 12. 2003, stěžovatel pak zásilku převzal dne 10. 12. 2003. Dle příslušných ustanovení správního řádu o doručování, účinných v rozhodné době, však dle soudu nastala uplynutím tří dnů od uložení zásilky fikce doručení. Obsah dodejky dokládá, že doručující pošta předepsaný postup dodržela. Dodejka, coby doklad o doručení zásilky do vlastních rukou, je-li řádně vyplněna, je veřejnou listinou potvrzující pravdivost toho, co je v ní osvědčeno, není-li prokázán opak. Nejvyšší správní soud pak podrobně rozebral stěžovatelovy námitky, zejména vysvětlil, že patnáctidenní úložní dobu upravenou poštovním řádem nelze zaměňovat se lhůtou, s jejímž uplynutím správní řád spojuje účinky doručení do vlastních rukou adresáta písemnosti. Nejvyšší správní soud uzavřel, že rozhodnutí správního orgánu bylo stěžovateli řádně doručeno fikcí, jež nastala dne 8. 12. 2003 (na 7. 12. 2003, tedy třetí den po uložení zásilky, připadla neděle). Posledním dnem lhůty pro podání správní žaloby by tak ve stěžovatelově případě byl 9. únor 2004 (8. únor připadl taktéž na neděli). Protože stěžovatel správní žalobu podal k poštovní přepravě až dne 10. 2. 2004, uzavřel Nejvyšší správní soud shodně se soudem krajským, že tak stěžovatel učinil opožděně.
Stěžovatel v podání adresovaném Ústavnímu soudu namítá, tak jako již v kasační stížnosti, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu mu nebylo dne 4. 12. 2003 doručováno do vlastních rukou na adresu jeho trvalého pobytu, neboť doručovatel se jej nepokoušel zastihnout, nebyl dále vyrozuměn, že se doručovatel v určitý den a hodinu pokusí doručit znovu, a k takovému pokusu nedošlo. Zásilku si vyzvedl, jakmile se o uložení dozvěděl; informaci ovšem nezískal dříve než dne 8. 12. 2003. Fikce doručení, jak ji dovodily správní soudy, nemohla dle názoru stěžovatele nastat.
Před posouzením vlastního obsahu návrhu musel Ústavní soud vyzvat stěžovatele k odstranění formálního nedostatku podání. Neobrátil se totiž na Ústavní soud prostřednictvím k tomu zmocněného advokáta, a to s tím, že sám je advokátem zapsaným v seznamu advokátů, který vede Česká advokátní komora. Ústavní soud však vykládá ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"), tak, že povinnost být v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem, a to již při jejím podání, se týká všech osob bez výjimek, to znamená včetně osob práva znalých, tedy i advokátů. Mimochodem praxi Ústavního soudu v tomto směru bez dalšího akceptovala i právní doktrína; srov. např. Filip, Holländer, Šimíček - Komentář k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck 2001, str. 106-107. Stěžovatel ve stanovené lhůtě předložil plnou moc pro zastupování v řízení o návrhu udělenou zvolenému advokátu, čímž vytýkanou vadu odstranil.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Stěžovatel neuvádí vedle obecné výtky, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, žádnou námitku, která by dosahovala ústavněprávní úrovně. V čem by měla být vadná rozhodnutí správních orgánů, která navrhuje též zrušit, neuvádí stěžovatel dokonce vůbec. Ve své podstatě pouze nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinily správní soudy obou stupňů ohledně data doručení rozhodnutí krajského úřadu stěžovateli. To samozřejmě pro závěr, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, nestačí. A to navíc za situace, kdy ohledně skutečností týkajících se doručení předmětné zásilky bylo vedeno potřebné dokazování, které bylo - konkrétně Nejvyšším správním soudem - pečlivě popsáno a přesvědčivě vyhodnoceno. Závěry, které z takto provedeného dokazování soud učinil, jsou logické a nenesou v žádném směru rysy libovůle. Důkazem o doručení je především řádná dodejka. V řízení o kasační stížnosti měl stěžovatel dostatečný prostor, aby prokázal, že fikce doručení nebyla učiněna na podkladě řádné dodejky. Jde pouze k jeho tíži, že tento prostor patřičně nevyužil. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat jako garanci úspěchu při prokazování svých tvrzení, či dokonce úspěchu v řízení samotném. Účastníkům řízení má být pouze poskytnuta rovná příležitost pro uplatnění jejich námitek. V tomto smyslu se stěžovateli spravedlivé ochrany jeho procesních práv nepochybně dostalo.
Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele a proto mu s ohledem na shora popsané okolnosti nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu