ECLI:CZ:US:2007:2.US.2509.07.1
sp. zn. II. ÚS 2509/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. Z. K., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vyškov, Palánek 1a, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2007, č. j. 2 To 66/2007-40413, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2007, č. j. 36 T 16/2000-40369, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2007, č. j. 36 T 16/2000-40446, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž bylo rozhodováno o ochranném opatření dle ustanovení §73 odst. 1 písm. d) tr.zák. Stěžovatelka má za to, že tato rozhodnutí byla vydána bez jakéhokoli relevantního důkazního podkladu. Dle ní soudy neopatřily žádný důkaz o tom, že uvedené finanční prostředky pocházejí od odsouzeného Ing. J. K., a že jde o prostředky z jeho trestné činnosti. Odůvodnění napadených usnesení jsou v tomto směru zcela nepřesvědčivá a spekulativní a použitá argumentace o časové souvislosti tvrzené trestné činnosti a zjištěných vkladů na oba účty nemůže bez dalších důkazů obstát, neboť naopak byly dle ní prokázány úhrady závazků v řádově vyšších částkách, u nichž nic nenasvědčuje, že nemohly být provedeny z prostředků, které odsouzený vybral způsobem, jak sám tvrdí. Naopak dle ní byly zjištěny okolnosti svědčící o tom, že původ prostředků byl zcela legální ( byly získány na základě půjčky od matky stěžovatelky B. K., která je pro ni obstarala rovněž půjčkou od Ing. J. M.). Obhajoba předložila v tomto směru prohlášení Ing. M. o okolnostech poskytnuté půjčky, které však bylo jako jediný přímý důkaz zcela ignorováno.
Z obsahu napadených usnesení a vyžádaného spisového materiálu bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2005, č. j. 36 T 16/2000-39878, byl obžalovaný Ing. J. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti a trest propadnutí věci, a to částek 5.105.164,90 Kč včetně příslušenství, a 529.188,86 Kč včetně příslušenství, uložených na účtech č. 68634010/0300 a č. 68634011/0300, vedených u ČSOB v Přerově na jméno Mgr. Z. K. Také bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Uvedený rozsudek byl odvolacím soudem dne 22. 1. 2007 zrušen ve výroku o propadnutí věci a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu I. stupně k novému rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě nařídil k projednání věci ve stanoveném rozsahu hlavní líčení, k němuž předvolal krom odsouzeného, jeho obhájce a státního zástupce i zúčastněnou osobu Mgr. Z. K. (dále též "stěžovatelka"). Při tomto hlavním líčení soud rozhodl v záhlaví napadeným usnesením o zabrání shora specifikovaných částek, ohledně nichž byl odsuzujícím rozsudkem původně vysloven trest propadnutí věci.
O stížnostech odsouzeného a stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením tak, že tyto stížnosti jako nedůvodné zamítl, neboť dospěl k závěru, že usnesení o zabrání věcí je věcně správné, zákonné a odůvodněné.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavních práv v tom, že o ochranném opatření - zabrání peněžních prostředků nacházejících se na jejím účtu - bylo rozhodnuto bez jakéhokoli relevantního důkazu. Především namítá, že nebylo prokázáno, že předmětné prostředky stěžovatelka získala od odsouzeného, a že pocházejí z trestné činnosti, pro kterou byl stíhán.
Při posouzení těchto námitek je nutno vyjít z usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byl potvrzen odsuzující rozsudek a kterým byla věc v rozsahu zrušeného výroku o trestu propadnutí věci (finančních prostředků uložených na účtu stěžovatelky) vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem nalézacího soudu o způsobu získání předmětných finančních prostředků odsouzeným a jejich uložení na účty, k nimž měla oprávnění stěžovatelka (bývalá manželka odsouzeného). Konstatoval, že na správnosti těchto závěrů nemůže nic změnit ani v odvolacím řízení předložený notářský zápis, kterým bylo osvědčeno prohlášení Ing. J. M. o tom, že matce stěžovatelky půjčil v r. 1997 a 1998 celkem 14 milionů Kč na stavbu rodinného domu stěžovatelky. Toto prohlášení vyhodnotil jako nevěrohodné, když se odvolal na závěr nalézacího soudu ohledně nepřesvědčivosti a nevěrohodnosti tvrzení svědkyň (stěžovatelky a její matky) o původu peněz. Výrok o trestu propadnutí věci zrušil toliko z důvodu, že nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení tohoto trestu, a soudu prvního stupně dal pokyn, aby prověřil, zda jsou dány předpoklady pro uložení ochranného opatření zabráním věci podle §73 odst. 1 písm. d) tr. zák. a respektoval přitom práva zúčastněné osoby, tedy stěžovatelky. Pokud poté nalézací soud při dodržení práv stěžovatelky, coby zúčastněné osoby (poučené v souladu s ustanovením §42 odst. 1, odst. 2 tr.ř. o možnosti se k věci vyjádřit a zúčastnit se hlavního líčení, činit návrhy a podat opravný prostředek) v hlavním líčení, z jehož účasti se sice stěžovatelka omluvila, ale souhlasila s jeho konáním bez její přítomnosti, provedl důkazy nezbytné pro posouzení dané věci a rozhodl o zabrání předmětných peněžních prostředků, jeho postupu nelze z ústavního hlediska nic vytknout, stejně jako postupu stížnostního soudu, který stížnosti odsouzeného i stěžovatelky jako nedůvodné zamítl.
Byť je odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu stručné a odkazuje především na závěry učiněné v již pravomocném odsuzujícím rozsudku, ve spojení s rozhodnutím stížnostního soudu lze zjistit, jaké skutečnosti vzaly oba soudy za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a k jakému právnímu závěru poté dospěly. Stížnostní soud se nadto znovu zabýval věrohodností výpovědí stěžovatelky a její matky a vysvětlil, proč neuvěřil jejich verzi, že předmětné částky, nacházející se na účtech stěžovatelky, pocházejí z půjčky od J. M. Nelze proto dospět k závěru, že by napadená rozhodnutí nebyla přezkoumatelná.
V pravomocném odsuzujícím rozsudku bylo ostatně konstatováno, že bylo prokázáno, že sporné finanční prostředky mají původ v trestné činnosti odsouzeného. Za situace, kdy předmětem nynější přezkumné činnosti Ústavního soudu jsou rozhodnutí o zabrání věci, není Ústavní soud oprávněn závěry citované v meritorním rozhodnutí (odsouzený proti němu ústavní stížnost nepodal) přezkoumávat a přehodnocovat. Může se zabývat pouze tím, zda použité ustanovení §73 odst. 1 písm. d) tr. zák. bylo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem, jinými slovy, zda se interpretace a aplikace uvedeného ustanovení nedostala do příkrého rozporu s elementárními požadavky spravedlnosti. V tomto směru žádné pochybení, které by dosahovalo ústavního rozměru, Ústavní soud nezjistil. Okolnost, že stěžovatelka se neztotožňuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, nelze samu o sobě považovat za porušení jejího práva na spravedlivý proces. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 a násl. Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z toho důvodu nemohlo být zasaženo ani do jejího práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu