ECLI:CZ:US:2007:2.US.2584.07.1
sp. zn. II. ÚS 2584/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. R., zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem Advokátní kanceláře v Nymburku, Boleslavská 137, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2007 č.j. Ncp 2177/2007-230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo vyhověno návrhu žalobce na postoupení věci Krajskému soudu v Praze. V ústavní stížnosti uvádí, že žalobce podal u Okresního soudu v Nymburku řadu žalob, jimiž se vůči stěžovateli domáhal peněžitého plnění v jednotlivých případech nepřevyšujících 100 000 Kč. Stěžovatel podal proti vydaným platebním rozkazům odpor a Okresní soud v Nymburku poté věci, s ohledem na tytéž účastníky a skutkovou podstatu, spojil ke společnému projednání dle §112 o.s.ř. Spojením věcí přesáhl součet peněžních částek 100 000 Kč a Vrchní soud v Praze, který zřejmě dospěl k závěru, že je třeba aplikovat ustanovení §9 odst. 2 písm. r) bod 6 o.s.ř., návrhu na postoupení věci Krajskému soudu v Praze vyhověl.
S uvedeným postupem stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že ust. §112 o.s.ř. reguluje společné řízení, v němž se projednává více samostatných sporů. Stěžovatel byl napadeným usnesením odňat zákonnému soudci a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nebyla respektována příslušnost soudu (soudce) stanovená zákonem, tj. občanským soudním řádem. Uvedený postup považuje za nelogický, přičemž absurditu postupu demonstruje na opačném příkladu, kdy by v řízení vedeném u krajského soudu došlo k snížení peněžitého plnění pod 100 000 Kč.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Listina v čl. 38 odst. 1, na jehož porušení napadaným usnesením vrchního soudu poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti, stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Při interpretaci práva na zákonného soudce, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny, je nezbytné do jeho rámce zahrnout taktéž dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu, které brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování.
Zákonem, který ve smyslu citovaného článku Listiny stanoví příslušnost soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně ustanovení §9. Pro posouzení věci je však relevantní i jeho ustanovení §104a, ve znění účinném od 1. 1. 2001, podle nějž věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, (jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu). Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2). Obdobně se dle odst. 5 uvedeného ustanovení postupuje, navrhne-li nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení. V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení. Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.
Jak již Ústavní soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 29/06, řešícím obdobnou problematiku, zákon, který předjímá čl. 38 odst. 1 Listiny, tedy v citovaném ustanovení §104a odst. 7 o.s.ř. fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního (Nejvyššího) soudu, a zakládá stav, kdy je určení věcné příslušnosti napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných, ani mimořádných opravných prostředků. Nejen hlediska určení věcné příslušnosti (§9 o.s.ř.), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu (podle §104a o.s.ř.), jsou tedy pro "příslušnost soudu" stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé čl. 38 odst. 1 Listiny významné; není-li zde takového rozhodnutí, je naopak vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem (§205 odst. 2 písm. a), §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (Obdobně restriktivně se také pro určení soudu místně příslušného prosazují pravidla vyjádřená v ustanovení §105 odst. 1, 3 o.s.ř., kdy za zákonem předvídaných okolností se vada v místní příslušnosti pokládá za zhojenou.)
Ústavní soud podotýká, že stěžovatel nezpochybňuje vlastní ústavnost §104a o.s.ř., dle kterého soudy postupovaly, a ze strany Ústavního soudu tak není dán bezprostřední prostor k odlišnému hodnocení oprávněnosti postupu soudů, učiněného v jeho rámci. Shodně jako v předešlém citovaném rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že ustanovení §104a odst. 7 o.s.ř. dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu. Tím není řečeno, že nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím ve smyslu §104a odst. 2 o.s.ř. je bez významu; lze ji samozřejmě vytýkat (též ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, zejména mohlo-li vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka. V uvedené souvislosti Ústavní soud připomíná i zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá.
Ústavní soud dále dodává, že v dané věci se jednalo o obchodně právní spor, pro jehož projednání je věcně příslušný krajský soud (s výjimkami uvedenými v §9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. Obchodní spory byly svěřeny krajským soudům, neboť u nich lze obvykle předpokládat vyšší právní a skutkovou náročnost řešených případů. Okolnost, že po spojení věcí nebyla na projednávaný obchodní spor aplikována výjimka daná pro méně náročné věci dle ust. §9 odst. 3 písm. r) bod 6 o.s.ř., z níž vyplývá, že pro spory o peněžité plnění nepřevyšující 100 000 Kč nejsou věcně příslušné krajské soudy, neznamená sama o sobě při řádné aplikaci ust. §104a o.s.ř. porušení základního práva stěžovatele. V dané věci tedy došlo k určení věcné příslušnosti odpovídající druhu žalobou uplatněného nároku, přičemž námitky stěžovatele směřují pouze do určení příslušného soudu podle výše uplatněného nároku.
V projednávané věci tak zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti plyne z povahy rozhodnutí, jež napadá, a okolností, v nichž má být hodnoceno, Ústavní soud proto námitkám stěžovatele přisvědčit nemohl.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu