ECLI:CZ:US:2007:2.US.2675.07.2
sp. zn. II. ÚS 2675/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 31. října 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Západoslovenská vodárenská spoločnosť, a. s., se sídlem Nábrežie za hydrocentrálou 4, Nitra (SR), zastoupenou JUDr. Janem Helešicem, advokátem se sídlem Sv. Čecha 4, Hodonín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 4 Cmo 70/2007, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 42 Cm 69/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Žalobou ze dne 9. 10. 2000 se stěžovatel, tehdy Západoslovenské vodárne a kanalizácie, š.p., domáhal proti žalované - obchodní společnosti BRNO TRUST, a.s. vydání tří směnek v celkové nominální hodnotě 400,000.000,- Sk. Žalobce v průběhu řízení zanikl a dle §107 o.s.ř. soud usnesením rozhodl, že na místě zaniklého žalobce bude v řízení pokračováno se společností Bratislavská vodárenská spoločnosť, a.s. (žalobce a)), společností Trnavská vodárenská spoločnosť, a.s. (žalobce b)) a se stěžovatelkou (žalobce c)). Podáním ze dne 24. 1. 2005 vzali žalobce a) a stěžovatelka žalobu zpět. V záhlaví citovaným usnesením proto Krajský soud v Brně ve výroku I. vůči žalobci a) a stěžovatelce řízení zastavil. Ve výroku II. pak žalobci a) uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 168.728,04- Kč a ve výroku III. povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 206.400,95 Kč uložil stěžovatelce.
K odvolání stěžovatelky i žalobce a), v němž shodně namítali, že ke zpětvzetí žaloby došlo zaviněním žalované, a proto právo na náhradu nákladů řízení vzniklo jim, Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil, neboť dospěl k závěru, že to byli žalobci, kteří z procesního hlediska zpětvzetím žaloby zavinili zastavení řízení a neprokázali jimi tvrzenou skutečnost, že se tak stalo pro chování žalované.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (postrádající ústavně právní argumentaci) uvedla, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že obecné soudy se důkladně nezabývaly tím, proč byla žaloba podána a proč následně došlo k jejímu zpětvzetí. Dále polemizovala se stanoviskem obou soudů, že to byli žalobci, kteří z procesního hlediska zpětvzetím návrhu zavinili zastavení řízení, přičemž předestřela totožnou argumentaci jako v odvolání. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka konstatovala, že dle jejího názoru je §237 o.s.ř. v rozporu s Ústavou ČR, neboť znemožňuje rovnost účastníků řízení, avšak toto své tvrzení nikterak nepodložila ani blížeji nerozvedla. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).
Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítala porušení svého procesního základního práva, avšak obsahově namítala jen nesprávnou aplikaci hmotného podústavního práva. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, jež je shodná s argumentací obsaženou v odvolání, se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. S těmito námitkami se jak Krajský soud v Brně, tak i Vrchní soud v Olomouci řádně vypořádaly. Zejména se podrobně zabývaly namítanými okolnostmi, které vedly stěžovatelku spolu se žalobcem a) ke zpětvzetí žaloby a měly prokázat, že z procesního hlediska zavinila zastavení řízení žalovaná, přičemž dospěly k závěru, že stěžovatelka a žalobce a) svá tvrzení nikterak neprokázali, a proto právo na náhradu nákladů přiznaly žalované. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Ostatně ani stěžovatelka v ústavní stížnosti v tomto ohledu žádná nová tvrzení nepředložila. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a jejich závěry z ústavního hlediska nevybočily z rámce možného posouzení věci, resp. nebyly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu