ECLI:CZ:US:2007:2.US.278.07.1
sp. zn. II. ÚS 278/07
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. P. B., směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 1. 2006, č. j. 9 C 50/2005-77, a Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 61 Co 393/2006, za účasti Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a D. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení obou v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Domnívá se, že právní závěry, o které se jejich výroky opírají, jsou v extrémním nesouladu s jeho tvrzeními a důkazním stavem. Došlo tak k nepřípustnému zásahu do ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatele, a to konkrétně práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a které je dále garantováno v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Před obecnými soudy žaloval stěžovatel vedlejší účastnici o zaplacení částky 33.000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu úhrady neuskutečněného zájezdu do Turecka. Se žalobou nejprve uspěl, ovšem nálezem ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 402/02, Ústavní soud příslušná vyhovující rozhodnutí okresního soudu (č. j. 9 C 54/99-20, ze dne 10. 10. 2000, a to v části výroku I a III, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 8. 2001) i krajského soudu (sp. zn. 10 Co 721/2001, ze dne 28. 3. 2002) zrušil. V nálezu Ústavní soud soudům s poukazem na úpravu smlouvy o obstarání věci v občanském zákoníku (ve znění před jeho novelizací provedenou zákonem č. 159/1999 Sb., který zavedl nový institut cestovní smlouvy) vytkl, že se dostatečně nezabývaly otázkou právního charakteru smlouvy o obstarání zájezdu, zejména pokud jde o určení subjektu, s nímž objednateli vznikl uzavřením smlouvy závazkový vztah.
V následném řízení soud prvého stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastnice nemůže být pasivně legitimovanou pro vrácení stěžovatelem uhrazené ceny zájezdu. V předmětném smluvním vztahu hrála pouze roli prostředníka, a tím, kdo měl obstarat zájezd, byla společnost PROG, spol. s r. o., se sídlem Dejvická, Praha 6, coby vlastník a provozovatel cestovní kanceláře, která vydala katalog zájezdů pro rok 1997, z něhož si stěžovatel zájezd vybral. Katalog obsahoval rovněž všeobecné smluvní podmínky pro účast na zájezdu, s nimiž se stěžovatel podle zjištění soudu seznámil. Do smluvního vztahu, jehož předmětem bylo obstarání zájezdu, tedy stěžovatel vstoupil se společností s ručením omezeným PROG, nikoliv s vedlejší účastnicí. Krajský soud v odvolacím řízení rozsudek jako zákonný a věcně správný potvrdil.
Stěžovatel s tím nesouhlasí. Uvádí, že po zrušení původních rozsudků nálezem Ústavního soudu učinil na základě důkazu dříve mu neznámého nová skutková tvrzení. Poukazuje konkrétně na zprávu Generálního konzulátu České republiky v Turecku o zaslání výpisu registru istambulské pobočky Turecké obchodní komory, z níž plyne, že společnost PROG TRAVEL Ltd., zastoupená dr. A., je společností založenou v Turecké republice. Vedlejší účastnice měla dle jeho názoru smlouvu o spolupráci při nabídce a prodeji zahraničních zájezdů uzavřít právě s touto tureckou společností; podle stěžovatele "...to je zřejmé z obsahu této smlouvy". Šlo o jiný subjekt, než společnost s ručením omezeným PROG, sídlící v Dejvické ulici v Praze 6, a jednající rovněž dr. A. Stěžovatel z uvedeného dovozuje, že pokud neměla vedlejší účastnice se společností s ručením omezeným PROG uzavřenou žádnou smlouvu o spolupráci při nabídce a prodeji zahraničních zájezdů, pak se k zajištění zájezdu zavázala sama, a žalovanou částku je proto povinna vrátit ona.
Pokud jde o formální náležitosti, konstatuje Ústavní soud, že návrh vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); návrh byl podán včas, osobou k tomu oprávněnou, a to prostřednictvím advokáta, jehož zmocnění k zastupování v řízení o ústavní stížnosti bylo doloženo. Stěžovatel při ochraně svých práv vyčerpal všechny procesní prostředky poskytnuté zákonem, když dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné nebylo, ledaže by Nejvyšší soud ČR na základě podaného dovolání dovodil, že ve věci samé šlo o rozsudek zásadního právního významu. Ústavní stížnost je tedy ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
Ústavní soud se poté mohl zabývat vlastním obsahem návrhu. Z níže uvedených důvodů dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněný, a rozhodl proto, jak je uvedeno ve výroku, aniž by činil nějaké další procesní úkony.
Sporem mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí se Ústavní soud, jak bylo řečeno výše, zabývá již podruhé. V prvém případě dospěl k závěru, že právní závěry, jež obecné soudy učinily a o něž opřely svá rozhodnutí, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V řízení, jež po zrušovacím nálezu následovalo, se soudy obou stupňů otázkou právního charakteru smlouvy o obstarání zájezdu, jakož i s tím související otázkou právního postavení stěžovatele a (a to zejména) vedlejší účastnice řízení v tomto smluvním vztahu, zabývaly. Přijaté závěry předchozí nález plně respektovaly a Ústavní soud již v tomto směru nemá co vytknout. Navíc vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud. Stěžovatel proto nemohl očekávat, že by se Ústavní soud od závěrů obecných soudů o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice odchýlil. Naopak s nimi zcela souhlasí a co do argumentace odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i na odůvodnění svého nálezu sp. zn. II. ÚS 402/02.
Namítá-li stěžovatel, že soudy dostatečně nezohlednily v rámci právního posouzení nové skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, pak považuje Ústavní soud za nutné především připomenout, že čl. 83 Ústavy České republiky jej vymezuje jako orgán ochrany ústavnosti. Není tedy vrcholem soustavy obecných soudů, a není proto soudem nadřízeným soudům obecným, které jsou v občanském soudním řízení povolány k rozhodování sporů a jiných právních věcí. Ty jsou ve své rozhodovací činnosti nezávislé (čl. 82 Ústavy České republiky). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Pouze v případě, že rozhodnutí zcela chybí nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry na straně druhé, anebo v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Jinak platí, že Ústavní soud závěry obecných soudů nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Žádný takový zásah v posuzovaném případě neshledal.
Ve skutečnosti jediným důkazem, který dle stěžovatele měl změnit pohled na skutkový děj případu, byl výpis z registru pobočky Turecké obchodní komory, který dokládá, že v Turecku existuje subjekt s názvem podobným obchodní firmě obchodní společnosti, která měla podle zjištění obecných soudů obstarat stěžovateli zájezd dle jeho výběru. K tomu přistupuje obecné a ničím nepodložené tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastnice měla zastupovat právě turecký subjekt. Na stejném argumentu postavil stěžovatel již odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, přičemž odvolací soud se touto námitkou zabýval a vysvětlil, z jakých důkazů a proč dovozuje, že obstaravatelem byla společnost s ručením omezeným PROG, sídlící v Dejvické ulici v Praze 6, a že vedlejší účastnice jednala jménem právě této obchodní společnosti. S ohledem na výše popsané postavení v rámci soudní moci nemůže Ústavní soud závěry odvolacího soudu přehodnocovat.
Ústavní soud uzavírá, že právo na řádný proces, které je zakotveno v čl. 36 Listiny a v čl. 6 Úmluvy negarantuje účastníkovi úspěch v řízení, ale právo, aby v řízení bylo postupováno podle předem stanovených pravidel, a aby tato pravidla byla dodržována ve vztahu ke všem účastníkům v průběhu celého řízení, a aby o předmětu řízení rozhodoval nezávislý a nestranný soud. Nelze jej proto vykládat jako právo na úspěch v řízení.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu