ECLI:CZ:US:2007:2.US.283.06.1
sp. zn. II. ÚS 283/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 31. května 2007 sp. zn. II. ÚS 283/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. E., soudní exekutorky, proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2006 č. j. 14 Co 21/2006-137, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů exekuce.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2006 č. j. 14 Co 21/2006-137 se ve výroku sub III zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze v jeho výroku sub III. Domnívá se, že jím došlo k zásahu do jejích práv, garantovaných v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11, 21, 26 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud si k rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 5 Nc 362/2004, z něhož zjistil, že uvedený soud usnesením ze dne 7. 10. 2005 č. j. 5 Nc 362/2004-104, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 11. 2005, zastavil exekuci nařízenou týmž soudem usnesením ze dne 17. 3. 2004 č. j. 5 Nc 362/2004-17 na majetek povinných R. N. a ing. Z. N., a to co do částky 316 366,60 Kč s tím, že nadále bude vedena pro částku 78 934,42 Kč a pro náklady exekuce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2006 č. j. 14 Co 21/2006-137 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se shora uvedená exekuce zastavuje (výrok sub I), dále rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok sub II) a konečně určil, že povinní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelce, coby soudní exekutorce, náklady exekuce ve výši 33 214 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Posledně uvedené usnesení napadá stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že výrok sub III není věcně správný, neboť z obsahu spisu jasně plyne, že rozhodnutí o nařízení exekuce bylo povinným doručeno dne 5. 4. 2004, resp. 14. 4. 2005. Pokud tedy dne 7. 4. 2005 bylo plněno, šlo již o plnění vymožené v exekuci, tedy o plnění, které má být součástí základu pro výpočet odměny exekutora. Odvolací soud zjevně nesprávně vycházel z data doručení usnesení o nařízení exekuce dne 27. 4. 2004, což je údaj, který je v rozporu s obsahem spisu. Uvedeným pochybením se stěžovatelka cítí být zasažena ve svém právu vlastnit majetek, neboť jí soud nepřiznal náhradu nákladů ve výši určené v právním předpise, a tím zmenšil její majetek, a ve svém právu získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Tím byla ohrožena i její nezávislost na státu, která je základním předpokladem její činnosti. Svévolným odůvodněním napadeného rozhodnutí, nemajícím oporu v obsahu spisu, bylo zasaženo i do jejího práva na spravedlivý proces.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejší účastníky řízení, D. P. H., s. r. o., se sídlem v Praze 4, Písková 393/20, R. N. a ing. Z. N, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření připustil, že ve svém rozhodnutí v souvislosti s chybnou žurnalizací spisu zaměnil doručenky vztahující se k usnesení o nařízení exekuce, které pro něj byly rozhodné, s doručenkami dokládajícími doručení odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Vycházel tak z jiného data doručení rozhodného usnesení a dospěl k chybnému závěru o doručení usnesení nařízení exekuce, a exekutorce tak náleží další odměna z částky 168 726,60 Kč. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadený výrok zrušil.
R. N. a ing. Z. N., řádně zastoupeni, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhují, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Tvrdí, že ústavní stížnost nemá právní ani morální oporu. Návrh na složení peněžních prostředků do soudní úschovy byl podán již dne 19. 2. 2004, avšak prostředky bylo umožněno složit až dne 7. 4. 2004. Činnost stěžovatelky s sebou nese určitou míru rizika, které musí nést, a stěžovatelka by měla být odměněna nikoli adekvátně k předpokládanému výsledku, nýbrž ke skutečnému výsledku a odvedené práci. V daném případě není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat zákonnost postupu obecných soudů, ani hodnocení důkazů. Vedlejší účastníci uvádějí, že bylo pominuto, že ing. N. nebylo řádně doručeno usnesení o nařízení exekuce, které nepřevzal, neboť bylo doručeno na adresu jeho matky. Doručeno mu nebylo ani doručením Mgr. R. N., neboť s ní v dané době nežil ve společné domácnosti. Vedlejší účastníci se domnívají, že napadeným usnesením nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky.
Společnost D. P. H., s. r. o., se postavení vedlejšího účastníka písemně vzdala, a Ústavní soud s ní proto nadále jako s vedlejším účastníkem nezacházel.
Ústavní soud zaslal shora uvedená vyjádření účastníka a vedlejších účastníků stěžovatelce k případné replice. Ta však nijak nereagovala.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že z hlediska ústavněprávního může být posouzeno pouze to, zda jsou právní závěry soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, zda evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a zda nejsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Těmito otázkami se Ústavní soud zabýval i v projednávaném případě a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Obecný soud při rozhodování o výroku III, tedy o náhradě nákladů soudní exekutorky, vycházel z §11 odst. 3 a 4 ve spojení s §5 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, v platném znění.
Při aplikaci citovaných ustanovení se jeví být podstatné, kdy bylo povinným doručeno rozhodnutí o nařízení exekuce a kdy zaplatili dlužnou částku (resp. její část). Obecný soud vycházel (jak ovšem uznal ve svém vyjádření, mylně) z toho, že usnesení o nařízení exekuce bylo povinným doručeno dne 27. 4. 2004. Toto zjištění ovšem nemá, jak Ústavní soud ověřil, oporu ve spise. Doručenky dokládající doručení zmíněného usnesení (založeného na č. l. 17) jsou založeny dále ve spise, na č. l. 23, a soud je zjevně pominul a omylem vycházel z doručenek založených na č. l. 21, které potvrzují doručení odvolání Ing. N. ostatním účastníkům. Z doručenek k usnesení o nařízení exekuce plyne, že toto usnesení bylo doručeno povinné R. N. již dne 5. 4. 2004 (na doručence je zjevně omylem uvedeno 2003, což nicméně nekoresponduje ani s otiskem razítka pošty). Povinnému Ing. Z. N. bylo toto usnesení doručeno dne 12. 4. 2004 uplynutím desetidenní lhůty od uložení zásilky (tu si pak osobně převzal dne 14. 4. 2004). Ústavní soud jen na okraj dodává, že pokud by snad i námitky tohoto vedlejšího účastníka stran doručování předmětného usnesení byly opodstatněné a bylo skutečně doručováno na nesprávnou adresu z hlediska §46 odst. 1 občanského soudního řádu, pak by uložení zásilky sice nemělo následky doručení, účinky doručení by však nastaly nejpozději dne 14. 4. 2004, kdy tento vedlejší účastník zásilku osobně převzal (viz §46 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož lze doručit všude, kde bude adresát zastižen). Nicméně první povinná obdržela toto usnesení již dne 5. 4. 2004, což žádný z účastníků nezpochybňuje. Právní závěry učiněné soudem neodpovídají zjištěným skutečnostem, a ve svém důsledku tak soud tímto svým postupem zjevně vybočil z mezí ústavnosti a zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) v řízení, v němž se rozhodovalo o úhradě nákladů exekuce, jež jí vznikly.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud již ve shora popsaných skutečnostech shledal porušení základních práv stěžovatelky a důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, nezabýval se již dalším tvrzením o porušení práv stěžovatelky uvedených v ústavní stížnosti. Ze shora uvedených důvodů proto po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání, se souhlasem účastníků, napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2006 č. j. 14 Co 21/2006-137 ve výroku sub III zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].