ECLI:CZ:US:2007:2.US.287.06
sp. zn. II. ÚS 287/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dobrem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Čelakovského sady 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006 č.j. 26 Cdo 2540/2004-101 a rozsudku Městského soudu ze dne 7. 4. 2004 č.j. 11 Co 35/2004-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt tak, že žalované bylo uloženo byt vyklidit až po zajištění náhradního bytu.
Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, které na věc aplikovaly ust. §3 obč. zák. (dovolací soud i ustanovení §712 odst. 6 obč. zák. ve vazbě na §853 obč. zák.) a dovodily, že žalované přísluší právo na náhradní byt. Obecné soudy pominuly, že žalované byly po zrušení práva užívání bytu nabízeny odpovídající bytové náhrady. Poté syn žalované prodal nemovitost stěžovatelce jako volnou bez jakýchkoliv nájemníků. Aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., v jejímž důsledku žalovaná je nadále oprávněna užívat byt bez právního důvodu a odstěhovat se až potom, co jí stěžovatelka obstará náhradní byt, nepřichází v úvahu, je v rozporu s principy občanského práva a s principem spravedlnosti a rovného postavení účastníků soudního řízení. Stěžovatelka poukazuje rovněž na to, že rozhodnutím dle §3 odst. 1 obč. zák. stejně jako aplikací ust. §712 odst. 6 obč. zák. nelze založit nová práva a upozorňuje na možnost event. dalších sporů s právními nástupci žalované. Zdůrazňuje, že soudy se dostatečně nezabývaly zjištěním, zda stěžovatelka své povinnosti ohledně poskytnutí přiměřené náhrady splnila, přičemž soud zdůvodnil výroky svých rozhodnutí pouze důkazy ve prospěch žalované, ale nijak nezhodnotil důkazy v její neprospěch, tj. nabídku příslušných bytových náhrad.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka je na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 1992 výlučnou vlastnicí nemovitosti, v níž se nachází byt užívaný žalovanou. Ve věci bylo nesporné, že rozhodnutím tehdejšího místního národního výboru ze dne 6. 12. 1977 bylo žalované podle §38 zák. č.41/1964 Sb., o hospodaření s byty, zrušeno právo osobního užívání bytu pro nadměrnost. Dle ust. §48 cit, zák. však uživatel bytu, k němuž bylo zrušeno právo osobního užívání, není povinen byt vyklidit do doby přidělení rovnocenného náhradního bytu, přičemž lhůta k vyklizení se počítá ode dne vykonatelnosti rozhodnutí o přidělení náhradního bytu. V rámci provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalované sice byly nabízeny náhradní byty, avšak žalovaná je odmítala jako nevyhovující a rozhodnutí o přidělení náhradního bytu dle §22 zák. 41/1964 Sb. tak nebylo příslušným orgánem vydáno. Obecné soudy dospěly k závěru, že za daných okolností žalovaná je povinna se z bytu vystěhovat až po přidělení náhradního bytu. Městský soud ve svém rozhodnutí zdůraznil nezbytnost aplikace §3 obč. zák. (s přihlédnutím k tomu, že dosud nedošlo k přidělení náhradního bytu a k vysokému věku žalované). Dovolací soud na základě právního rozboru dané problematiky ve vazbě na novelizace občanského zákoníku provedené v průběhu doby, dospěl k závěru, že uvedený právní vztah se řídil ust. §186 odst. 3 obč.zák., ve znění před novelou provedenou zák. č.509/1991 Sb., dle nějž právo užívat byt zanikne teprve po přidělení náhradního bytu. Právo na bydlení, které žalované svědčilo do 1. 1. 1992 (do doby účinnosti novely občanského zákoníku) bylo dále nutno analogicky posoudit dle §712 odst. 6 obč. zák. (obdobně dle novely občanského zákoníku provedené zák. č.267/1994), tedy tak, že žalovaná není povinna se z bytu vystěhovat do doby přidělení bytové náhrady.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci opravňující soudy rozhodnout. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalované byly v průběhu doby právním předchůdcem stěžovatelky skutečně nabízeny náhradní byty, které však žalovaná odmítla, neboť nesplňovaly podmínky náhradního bytu. Ve věci však nebylo prokázáno, že by bylo pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu rozhodnuto o přidělení náhradního bytu a že by toto rozhodnutí bylo vykonatelné. V tomto směru stěžovatelka žádné důkazy nenabídla. Obecné soudy rovněž dostatečně zřejmě objasnily, že nabídku bytu nelze ztotožnit s rozhodnutím o přidělení bytu. Sama stěžovatelka pak žalované náhradní byt nenabídla. Ústavní soud proto neshledal, že by v procesu dokazování došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů ani nedošlo k založení nového práva užívání (nyní nájmu) bytu žalované, jak se domnívá stěžovatelka, ale k deklarování právního stavu, který zde byl již před tím, než stěžovatelka nemovitost koupila. Stěžovatelka, která nemovitost koupila (od syna žalované a jejího bývalého manžela, jemuž jako původnímu vlastníku byla předmětná nemovitost vrácena v restitučním řízení), tak vstoupila do všech práv a povinností svého právního předchůdce, a je proto nucena strpět užívání bytu ve své nemovitosti.
Pokud se stěžovatelka domnívala (případně byla ze strany prodávajícího ujištěna), že se jedná o nemovitost právně volnou, bez povinnosti přidělení náhradního bytu osobám byt v její nemovitosti užívající, je třeba uvedenou věc řešit ve vztahu k prodávajícímu, ale nikoliv pouhým požadavkem na vyklizení bytu užívaného žalovanou, bez přiznání nároku na přiměřenou bytovou náhradu. Stěžovatelce pochopitelně nadále svědčí všechna práva vlastníka, jak pokud jde o povinnost žalované platit úhradu za užívaný byt, tak i právo na vyklizení bytu žalovanou, ovšem za splnění zákonných podmínek.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěry, dle nichž žalovaná není povinna předmětný byt vyklidit do doby přidělení náhradního bytu nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítané porušení základních práv a svobod, a to jak práv uplatňujících se v rámci provedeného soudního řízení, tak ani práva na ochranu vlastnictví.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu