ECLI:CZ:US:2007:2.US.2979.07.1
sp. zn. II. ÚS 2979/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 24. září 2007, sp. zn. 1 ZT 644/2007, za účasti Okresního státního zastupitelství, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. listopadu 2007 a telefaxem dne 20. listopadu 2007, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím a řízením, které mu předcházelo došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv, a to konkrétně do práva na spravedlivý proces a zejména práva na přístup k soudu a ke spravedlnosti podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a do práva podle čl. 40 odst. Listiny, podle kterého má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby.
Proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhaní pro trestný čin podplácení, kterého se měl dopustit tím, že v souvislosti s příslibem zvýšené péče o jeho osobu, při plánované operaci na chirurgickém oddělení nemocnice Teplice, slíbil úplatek nejprve 10.000 Kč a poté měl tuto částku zvýšit na 15.000 Kč, s tím, že před operací měl složit 5.000 Kč a po operaci zbytek. K poskytnutí úplatku nedošlo, protože se operace vlivem dalších okolností neuskutečnila. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, která byla zamítnuta ústavní stížností napadeným rozhodnutím.
Stěžovatel vytýká policejnímu orgánu, že v jeho případě nepoužil po obdržení jeho stížnosti ustanovení §146 trestního řádu umožňující autoremenduru, a že nevyčkal, jak se postaví k zahájenému trestnímu řízení další dva obvinění a jeho stížnost zaslal na státní zastupitelství ještě před tím, než jednomu ze spoluobviněných vůbec začala lhůta k podání stížnosti běžet. To vše za situace, kdy svoji stížnost neodůvodnil a požádal o poskytnutí lhůty. To podle jeho názoru způsobilo, že policejní orgán a následně státní zastupitelství při svém rozhodování nemohlo zohlednit zásadu beneficum cohaesionis vyjádřenou v ustanovení §150 odst. 2 trestního řádu, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání proti dalšímu obviněnému, kterému bylo doručeno později, bylo zrušeno s tím, že se nejedná o trestný čin. Dále pak namítá, že popis skutku, tak, jak je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání nedává smysl.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V této posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ústavní stížností napadl pouze usnesení, kterým státní zástupce zamítl jeho stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 651/2000 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 20. U. 45. str. 381; aj.) usnesení o zahájení trestního stíhání (dříve "sdělení obvinění") samo o sobě není způsobilé k přezkumu Ústavním soudem. Pouze za situace, kdy by bylo zahájení trestního stíhání spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek, apod.), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu. Totéž lze vztáhnout na rozhodnutí o stížnosti proti takovému rozhodnutí.
Systém ústavního soudnictví je totiž založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu se tedy týká především pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Právo přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem "jiného zásahu" orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů, jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení, a nelze mu proto čelit jinak, nežli ústavní stížností.
Výše uvedené podmínky v dané věci splněny nejsou, neboť trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých teprve následně bude vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze zpravidla i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Z tohoto důvodu - a se zřetelem na ústavní vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy České republiky - je tedy nutno dovodit, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném trestním řízení akceptovat jen výjimečně. V souzené věci je zřejmé, že důvodnost zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu přísluší se jím zabývat - z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele - toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj