ECLI:CZ:US:2007:2.US.299.06.1
sp. zn. II. ÚS 299/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. dubna 2007 sp. zn. II. ÚS 299/06 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2006 sp. zn. 7 Cmo 26/2006 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2005 sp. zn. 15 Cm 162/2002, jimiž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele pro opožděnost.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2006 sp. zn. 7 Cmo 26/2006 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2005 sp. zn. 15 Cm 162/2002 se ruší.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo odvolání podané stěžovatelem proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 15 Cm 162/2002 odmítnuto pro opožděnost [§208 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.")]. Napadený rozsudek soudu prvního stupně byl stěžovateli doručen dne 8. 6. 2005 a dne 21. 6. 2005 bylo soudu e-mailovou poštou doručeno odvolání opatřené zaručeným elektronickým podpisem advokáta stěžovatele. Protože elektronické podání nebylo v zákonné třídenní lhůtě podle ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. doplněno originálem, případně písemným podáním shodného znění, soud k němu dále nepřihlížel. Na základě oznámení této skutečnosti stěžovatel dne 23. 8. 2005 dodatečně originál zmíněného podání zaslal soudu. Krajský soud poté dovodil, že poslední den lhůty k podání odvolání připadl na den 23. 6. 2005 a vzhledem k tomu, že nelze přihlížet k elektronickému podání doručenému soudu dne 21. 6. 2005 a písemné odvolání bylo podáno k poštovní přepravě až dne 23. 8. 2005, je třeba posoudit odvolání podané stěžovatelem jako opožděné.
Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž zejména namítal, že postup soudu prvního stupně je v rozporu s občanským soudním řádem. Soud přehlédl, že elektronické podání je opatřeno tzv. zaručeným elektronickým podpisem, takže je učiněno písemnou formou. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně a jeho usnesení potvrdil. V odůvodnění usnesení vyložil, že z příslušných ustanovení občanského soudního řádu je zřejmé, že tento právní předpis nepovažuje podání učiněné v elektronické podobě za písemné podání a v tomto směru vůbec nerozlišuje, zda se jedná o podání v elektronické podobě opatřené zaručeným elektronickým podpisem, či nikoliv.
Stěžovatel s názorem obecných soudů ve věci posuzování elektronických podání se zaručeným elektronickým podpisem nesouhlasí a tvrdí, že jejich postupem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 a 3 Listiny.
Stěžovatel je toho názoru, že zvolená interpretace obecných soudů znamenala v jeho věci logické popření samotného smyslu zaručeného elektronického podpisu, kterým by pak byl postaven na roveň "obyčejnému" elektronickému podání, což by bylo v rozporu se zákonem č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o elektronickém podpisu"), ale i občanským soudním řádem. Postup obecných soudů je výrazem přepjatého právního formalismu.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili oba účastníci řízení. Vrchní soud v Olomouci s ohledem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 319/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 89) nepovažuje za nutné se k návrhu již blíže vyjadřovat. Krajský soud v Brně zopakoval argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky), nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Problematikou elektronického podání se zaručeným elektronickým podpisem se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 319/05 ze dne 24. 4. 2006, a to z hlediska ústavní stížnosti podané touto formou bez doplnění písemným podáním ve stanovené třídenní lhůtě. Závěry uvedené v tomto nálezu lze bez dalšího zcela vztáhnout i na věc stěžovatele.
Ustanovení §42 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu zní: "Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem.".
Ustanovení §42 odst. 3 občanského soudního řádu zní: "Podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je-li písemné podání učiněno telefaxem nebo v elektronické podobě, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Stanoví-li to předseda senátu, je účastník povinen soudu předložit originál (písemné podání shodného znění) i jiných podání učiněných telefaxem.".
Ve shora citovaném nálezu Ústavní soud shledal, že za použití pouze jazykového výkladu těchto ustanovení občanského soudního řádu by soud nemohl k elektronickému podání stěžovatelů přihlížet a muselo by být odloženo. Ústavní soud však dospěl k přesvědčení, že za použití dalších metod výkladu právních norem lze dojít k závěru, že povinnost stěžovatele uvedená v ustanovení §42 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy písemně doplnit své elektronické podání do tří dnů, se nevztahuje na podání v elektronické podobě, jestliže je k němu připojen uznávaný elektronický podpis dle ustanovení §11 odst. 1 zákona o elektronickém podpisu.
První metodou výkladu, kterou Ústavní soud použil, byl výklad historicko-teleologický, kterým je zjišťován účel, k němuž měla právní úprava sloužit v době svého přijetí. Směřuje tedy ke zjištění skutečného úmyslu, který zákonodárce měl při přijetí právního předpisu. Záměr zákonodárce lze nalézt v důvodových zprávách, neboť pokud není prokázán opak, je třeba mít za to, že zákonodárce přijal se samotným předpisem i jeho záměr.
Zákon o elektronickém podpisu deklaroval, že jeho účelem je (dle ustanovení §1) upravit v souladu s právem Evropských společenství používání elektronického podpisu, elektronické značky, poskytování certifikačních služeb a souvisejících služeb poskytovateli usazenými na území České republiky, kontrolu povinností stanovených tímto zákonem a sankce za porušení povinností stanovených tímto zákonem.
Relevantní právní úpravou Evropských společenství je směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy (Úřední list ES z 19.1.2000, L 13/12). Cílem této směrnice je odstranit překážky pro elektronickou komunikaci a elektronický právní styk, které vyplývají z různých pravidel o právním uznání elektronických podpisů a o akreditaci tzv. ověřovací služby v členských státech. V čl. 5 směrnice o zásadách Společenství pro elektronické podpisy jsou členské státy zavázány, aby tzv. zaručené elektronické podpisy založené na kvalifikovaných osvědčeních a vytvořené pomocí prostředků pro bezpečné vytváření podpisu byly po právní stránce spojeny se stejnými právními následky jako vlastnoruční podpisy, které jsou na papírovém podkladu. Smyslem a účelem této směrnice je tedy ulehčení použitelnosti elektronického podpisu a docílení jeho rovnocenného postavení s podpisem vlastnoručním.
V důvodové zprávě k zákonu o elektronickém podpisu je uvedeno, že hlavním principem navrhovaného zákona je zajistit, že datové zprávy nesmí být diskriminovány, tj. že nesmí existovat rozpor v zacházení mezi datovými zprávami a dokumenty na papíře. Důvodová zpráva k ustanovení §2 zákona o elektronickém podpisu uvádí, že zaručený elektronický podpis jako jeden z druhů elektronického podpisu představuje ekvivalent "ověřeného podpisu" na papíru a využívá takových technologických postupů, které umožňují jednoznačnou identifikaci a autentizaci osoby, která podpis vytvořila. K ustanovení §3 je dále uvedeno, že zaručený elektronický podpis zaručuje, že datovou zprávu podepsala oprávněná osoba. Zaručené elektronické podpisy podložené osvědčením vydaným ověřovatelem informací (poskytovatelem certifikačních služeb) budou uznány jako vlastnoruční podpis v případech, kdy takový vlastnoruční podpis požadují právní předpisy nebo dohoda stran.
Historický vývoj ustanovení upravujících podání v elektronické podobě v §42 občanského soudního řádu byl následující.
Zákonem o elektronickém podpisu bylo ustanovení §42 odst. 1 věty první občanského soudního řádu novelizováno (s účinností k 1. 10. 2000) tak, že: "Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky nebo telefaxem.". Dle procesualistické teorie mělo podání v elektronické podobě procesní účinky jen tehdy, jestliže bylo také elektronicky podepsáno způsobem stanoveným v zákoně o elektronickém podpisu. Neobsahovalo-li podání také náležitý elektronický podpis, soud k němu nepřihlížel (Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 152). Vzhledem k tomu, že zákon o elektronickém podpisu nenovelizoval i ustanovení §42 odst. 3 občanského soudního řádu, nebylo možné podat soudu podání v jiné elektronické podobě než se zaručeným elektronickým podpisem.
Zákonem č. 226/2002 Sb., kterým byly novelizovány procesní předpisy v souvislosti s elektronickým doručováním, byla v ustanovení §42 odst. 1 občanského soudního řádu zrušena slova "podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů" a do ustanovení §42 odst. 3 občanského soudního řádu byla za slova "učiněno telefaxem" vložena slova "nebo v elektronické podobě", přičemž tato úprava trvá od účinnosti zákona (1. 7. 2002) dodnes. Tím byla připuštěna elektronická podání i bez připojeného zaručeného elektronického podpisu, avšak za podmínky, že budou písemně doplněna nejpozději do tří dnů. Novelizace procesních předpisů zavedená zákonem č. 226/2002 Sb. měla dle důvodové zprávy k tomuto zákonu sledovat promítnutí koncepce elektronického způsobu komunikace zakotvené v zákonu o elektronickém podpisu a mělo dojít k dalšímu zpřesnění v předmětné oblasti.
Je tedy zřejmé, že úmyslem zákonodárce při přijetí novely č. 226/2002 Sb. nebylo negovat použití elektronického podpisu jako institutu rovnocenného písemnému vlastnoručnímu podpisu, ale pouze rozšířit komunikaci se soudní mocí na možnost učinit podání v elektronické podobě i bez zaručeného elektronického podpisu.
Objektivně-teleologickým výkladem, jehož úlohou je vystihnout smysl a účel právní normy v souvislosti s potřebami společnosti v aktuální situaci, v níž se má norma realizovat, nutno dojít k závěru, že původní účel této právní normy je i nadále zachován. Jejím cílem je i v současnosti usnadnit doručování podání prostřednictvím elektronické komunikace tak, aby byla v co největší míře zajištěna rovnost elektronických podání s podáními v písemné podobě na papíře. Z toho lze vyvodit, že výklad ustanovení §42 odst. 1 věty prvé o. s. ř. po novele provedené zákonem o elektronickém podpisu je i nadále zachovatelný a podání v elektronické podobě splňující výše uvedené požadavky zákona o elektronickém podpisu je podáním rovnocenným s podáním v písemné podobě na papíře s vlastnoručním podpisem, zatímco elektronicky učiněné podání bez zaručeného elektronického podpisu je nutné do 3 dnů doplnit.
K tomuto závěru přispívá i systematický výklad v rámci dalších procesních předpisů, neboť normu nelze vykládat izolovaně, ale též v souvislostech celého právního řádu.
Dle ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění účinném k 3. 6. 2005, lze podání obsahující úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem, provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona. Podání je možno učinit i v elektronické podobě bez elektronického podpisu, musí být však do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu.
Rovněž podle zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění účinném k 3. 6. 2005, je možné učinit podání v elektronické podobě. Dle ustanovení §59 odst. 2 trestního řádu ten, kdo činí podání v elektronické podobě podle zvláštního právního předpisu, uvede současně poskytovatele certifikačních služeb, který jeho certifikát vydal a vede jeho evidenci, nebo certifikát připojí k podání. Podání splňující tyto požadavky není nutné dále doplňovat.
Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění platném k 3. 6. 2005 a účinném od 1. 1. 2006, umožňuje v ustanovení §37 odst. 4 učinit podání písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Podání v elektronické podobě bez zaručeného elektronického podpisu je třeba doplnit do 5 dnů.
Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném k 3. 6. 2005, v ustanovení §21 odst. 4 umožňuje učinit podání v elektronické podobě podle zvláštního předpisu, současně musí být uveden poskytovatel certifikačních služeb, který certifikát vydal a vede příslušnou evidenci, nebo je povinen certifikát připojit k podání. Podání v elektronické podobě nesplňující tyto požadavky musí být do tří dnů po odeslání opakováno písemně nebo ústně do protokolu (ustanovení §21 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků).
I systematický výklad relevantních ustanovení dalších procesních předpisů tedy ukazuje, že elektronické podání s připojeným elektronickým podpisem splňujícím specifické požadavky uvedené v zákoně o elektronickém podpisu má procesní účinky bez dalšího.
Zákon o elektronickém podpisu obsahuje několik druhů elektronického podpisu, a to kromě "běžného" elektronického podpisu [ustanovení §2 písm. a)] i několik variant zaručeného elektronického podpisu. Právní teorie však dosud definitivně nevyřešila otázku, kolik typů zaručeného elektronického podpisu v současné době existuje nebo může existovat (srov. Matejka, J., Chum, V. K právní úpravě elektronického podpisu. Bulletin advokacie, 2002, č. 3; Hulmák, M. Elektronický právní styk. Právní rozhledy, 2005, č. 7). Ústavní soud byl postaven před otázku, který z druhů zaručeného elektronického podpisu je způsobilým vyvolat procesní účinky bez písemného doplnění podání. Dle názoru Ústavního soudu jím je "uznávaný elektronický podpis" dle ustanovení §11 zákona o elektronickém podpisu. Ten totiž zajišťuje dostatečnou jistotu, že podání vytvořila osoba, která je pod ním podepsána, a zákonodárce jeho užití v obdobných případech předpokládá. V ustanovení §11 odst. 1 věty prvé zákona o elektronickém podpisu je uvedeno, že v oblasti orgánů veřejné moci je možné za účelem podpisu používat pouze zaručené elektronické podpisy a kvalifikované certifikáty vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb (dále jen "uznávaný elektronický podpis"). To platí i pro výkon veřejné moci vůči fyzickým a právnickým osobám. Pokud je uznávaný elektronický podpis užíván v oblasti orgánů veřejné moci, musí kvalifikovaný certifikát obsahovat takové údaje, aby osoba byla jednoznačně identifikovatelná.
Nejvyšší verifikační hodnotu ze zaručených elektronických podpisů má tedy právě uznávaný elektronický podpis. Zatímco u vlastnoručního podpisu se vychází především z toho, že je výsledkem individuálního a relativně stálého písemného projevu člověka, u zaručeného elektronického podpisu jde pouze o schopnost provést nějaký úkon, který je vázán na dostupnost prostředku pro vytvoření takového podpisu. Zatímco v případě vlastnoručních podpisů je možno znalecky dokazovat skutečnost, že určitý podpis náleží určité osobě, v případě zaručeného elektronického podpisu toto možné není. Znalec zde potvrzuje pouze skutečnost, že datová zpráva byla podepsána prostřednictvím konkrétních prostředků, a nikoli skutečnost, že ji podepsala určitá konkrétní osoba (Matejka, J., Chum, V. K právní úpravě elektronického podpisu. Bulletin advokacie, 2002, č. 3, s. 38). Z těchto důvodů je třeba klást na podání prostřednictvím veřejné datové sítě zvýšené požadavky, jak je to ostatně reflektováno i ve shora uvedeném ustanovení §11 zákona o elektronickém podpisu.
Ústavní soud tedy po přezkoumání obou napadených usnesení obecných soudů shledal, že pokud bylo odvolání stěžovatele odmítnuto podle ustanovení §208 odst. 3 o. s. ř. pro opožděnost pouze z důvodu, že soud nepřihlédl k elektronickému podání se zaručeným elektronickým podpisem, které nebylo v třídenní lhůtě podle ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. doplněno písemně, bylo postupem obou soudů porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2006 sp. zn. 7 Cmo 26/2006 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2005 sp. zn. 15 Cm 162/2002 zrušil [§82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].