ECLI:CZ:US:2007:2.US.2994.07.1
sp. zn. II. ÚS 2994/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelek J. P., Z. K. a I. S., všech zastoupených JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem, se sídlem U Javorky 976, 560 02 Česká Třebová, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. října 2006, č. j. 19 Co 503/2006-68, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, a E. M. a B. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se podanou ústavní stížností domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdily, že tímto rozhodnutím došlo k zásahu do jejich vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vedlejší účastníci řízení se u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí domáhali mimo jiné určení, že ideální polovina nemovitostí, zapsaných na LV č. 924 pro obec a k. ú. Dolní Dobrouč v Pardubickém kraji, náležela ke dni 10. března 2002 do společného jmění stěžovatelky J. P. a zůstavitele B. P. Zbývající dvě stěžovatelky byly účastníky řízení proto, že po smrti zůstavitele první stěžovatelka na ně předmětnou ideální polovinu nemovitostí převedla. Vedlejší účastníci byli v tomto rozsahu v řízení úspěšní. Stěžovatelky se odvolaly ke Krajskému soudu v Hradci Králové a ten ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části potvrdil. Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2007, č. j. 22 Cdo 342/2007-86, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by právní otázka nastolená dovoláním byla otázkou zásadního právního významu.
Skutkově šlo o to, že stěžovatelka J. P. se svojí sestrou E. Š. byly podílovými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí. V roce 1991 se dohodly formou notářského zápisu na vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, že jedinou vlastnicí se stala J. P. Na vyplacení podílu použila mimo jiné částku 30.000 Kč, ušetřenou ze své mzdy za trvání manželství se zůstavitelem B. P. Na základě této skutečnosti obecné soudy dovodily, že ideální polovina předmětných nemovitostí byla ke dni smrti zůstavitele předmětem společného jmění manželů, neboť na její pořízení, byť jen z části, byly použity prostředky patřící podle tehdejší úpravy do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Tato otázka byla stěžovatelkami předestřena v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR jako otázka zásadního právního významu. Přípustnost dovolání byla dovozována z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ČR dovolání nepřipustil, a to z toho důvodu, že nejde o otázku zásadního právního významu, neboť byla od počátku této právní úpravy vykládána v souladu s tím, jak rozhodly oba nižší soudy, a svoji argumentaci podpořil citací zásadních rozhodnutích k této problematice.
Ústavní soud než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti musí zkoumat, zda jsou splněny její formální náležitosti. Je přitom vázán petitem ústavní stížnosti. V tomto případě se stěžovatelky domáhají zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, které jim bylo doručeno nejpozději 23. října 2006. Zřejmě dovozují lhůtu pro podání ústavní stížnosti od data doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, které však ústavní stížností nenapadají. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Protože v daném případě připuštění dovolání záviselo na uvážení dovolacího soudu, lze z citovaného ustanovení dovodit, že ústavní stížnost směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustná a je podána včas.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly stěžovatelky účastnicemi, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelky dovolávaly ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti zpochybňují rozhodnutí obecných soudů, jejich argumentace ovšem není vybavena relevantní argumentací ústavněprávní a nachází se v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů. V daném případě jde o polemiku s výkladem §134 odst. 2 a §143 občanského zákoníku, ve znění účinném v roce 1991, tedy v době uzavírání smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi první stěžovatelkou a její sestrou E. Š.
Ústavní soud není oprávněn z důvodů výše uvedených přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů s výjimkou případu, kdy jde o svévolný výklad zákona, neboť jen v takovém případě lze učinit závěr, že byla porušena pravidla řádného procesu, a to tím, že státní moc byla uplatněna mimo meze stanovené zákonem. O takový případ však nejde. Obecné soudy zvolily jednu z možných alternativ výkladu předmětných ustanovení zákona a svá rozhodnutí v souladu se standardně uplatňovanými interpretačními pravidly řádně odůvodnily. V tomto případě jde přitom o výklad, který byl v soudní praxi uplatňován od samotného počátku této právní úpravy, a pokud by se soudy chtěly od něho odchýlit, musely by vyložit důvody, proč tak hodlají učinit. To by ovšem bylo možné jen na úrovni obecných soudů a v konečné fázi v rámci dovolacího řízení před Nejvyšším soudem ČR, který jediný je povolán ke sjednocování výkladu obecného práva.
Pokud tedy stěžovatelky v ústavní stížnosti vytýkají odvolacímu soudu, že svým rozhodnutím zasáhl do jejich vlastnického práva tím, že chybně vyložil zákon, nemohou z výše uvedených důvodů uspět, neboť Krajský soud v Hradci Králové vyložil zákon v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Jestliže svým procesním postupem chtěly dosáhnout přehodnocení tohoto výkladu, měly pro to prostor v řízení před obecnými soudy. Tento prostor využily a sama okolnost, že neuspěly, není porušením jejich ústavních práv.
Ústavní soud proto neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v tomto případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu