ECLI:CZ:US:2007:2.US.3052.07.1
sp. zn. II. ÚS 3052/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupeného Mgr. Alenou Hlavešovou, advokátkou se sídlem Lidická 56, 787 01 Šumperk, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2007, č. j. 15 Co 351/2007-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 28. 11. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecného soudu specifikovaného v záhlaví tohoto usnesení. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 18 C 218/2004, jímž byla odmítnuta žaloba stěžovatele podaná proti obchodní společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s., respektive společnosti Český Telecom, a. s.
Stěžovatelova žaloba byla odmítnuta z důvodu, že stěžovatel v soudem určené desetidenní lhůtě žalobu nedoplnil. Jak však stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vzhledem k delší pracovní neschopnosti právní zástupkyně bylo požádáno o prodloužení soudem určené lhůty, přičemž soud na tuto žádost nereagoval a posléze vydal předmětné usnesení. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí tento postup akceptoval a svůj závěr odůvodnil tak, že žádost o prodloužení lhůty nebyla dostatečně konkrétní, neboť v ní nebyl uveden termín, do kdy bude pracovní neschopnost trvat, a pokud by měla být dlouhodobá, byla právní zástupkyně povinna ustanovit za sebe zástupce.
Stěžovatel se domnívá, že takovým postupem bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu. Podle stěžovatele se obecné soudy snažily tímto postupem pouze ukončil dlouhotrvající spor, a to navíc v jeho neprospěch. Stěžovatel se domnívá, že je zavádějící odůvodnění napadeného usnesení o tom, že si právní zástupkyně měla sama stanovit lhůtu, neboť stanovení soudcovské lhůty je zcela věcí soudu. Stěžovatel pak zdůraznil, že na žádost o prodloužení lhůty nebylo soudem vůbec reagováno.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost představuje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, jež slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
Princip subsidiarity nalezl své vyjádření v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to v procesním institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti, který nastupuje tehdy, nevyčerpal-li stěžovatel před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
V daném případě má stěžovatel k dispozici mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, které je podle ust. §239 odst. 3 o. s. ř. přípustné ze zákona. V takovém případě je povinností stěžovatele před podáním ústavní stížnosti takový prostředek uplatnit a v této fázi řízení je proto podaná ústavní stížnost nepřípustná.
Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dovolání podal, a jak Ústavní soud z napadeného usnesení Městského soudu v Praze zjistil, byl v tomto směru obecným soudem řádně poučen.
Za takové situace nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti však soudce zpravodaj považuje za nutné alespoň ve formě obiter dicta podotknout, že obecné soudy by měly v daném případě velmi bedlivě vážit právo stěžovatele na přístup k soudu. Za situace, kdy bylo požádáno o prodloužení lhůty je zarážející, pokud soud prvního stupně na tuto žádost nikterak nereagoval a ponechal tak stěžovatele v očekávání, že žádosti zřejmě bylo vyhověno, aby posléze vydal odmítavé usnesení; skutečnost, že v žádosti nebyla uvedena lhůta obecnému soudu jistě nebránila v tom, aby sám stanovil novou přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj