ECLI:CZ:US:2007:2.US.332.06
sp. zn. II. ÚS 332/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. P., zastoupené JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Trojická 20, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 9. 2004 č.j. 9 C 164/2003 -88, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. 8. 2005 č.j. 29 Co 23/2005-121 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, č.j. 30 Cdo 2672/2005-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl.1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že odstoupení od smlouvy o převodu vlastnictví k specifikovaným nemovitostem uzavřené dne 30. 7. 2003 mezi prvním a druhým žalovaným je neplatné a na určení, že vlastníkem těchto nemovitostí je první žalovaný. Stěžovatelka požaduje rovněž zrušení prvostupňového rozsudku a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je vlastnicí jedné ideální poloviny v žalobě specifikovaných nemovitostí a vlastníkem druhé ideální poloviny nemovitostí je společnost Czech Credit spol. s r.o.( druhý žalovaný). Kupní smlouvou ze dne 28. 2. 2002 převedla společnost Czech Credit spol. s r.o. svůj spoluvlastnický podíl na společnost Arint, s.r.o. (první žalovaný). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka považovala kupní smlouvu za neplatnou z důvodu nerespektování předkupního práva a oznámila, že se bude domáhat určení neplatnosti kupní smlouvy soudní cestou, smluvní strany uzavřely dne 30.7. 2003 dohodu o odstoupení od kupní smlouvy. Žalobě stěžovatelky na určení neplatnosti dohody o odstoupení od kupní smlouvy nebylo vyhověno pro absenci naléhavého právního zájmu, neboť otázka platnosti či neplatnosti tohoto úkonu má povahu otázky předběžné ve vztahu k určení vlastnictví k nemovitostem a pouze rozhodnutí o určení vlastnictví může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. Stěžovatelka námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy neuplatnila a žalobu na určení vlastnictví nepodala, ale soudní cestou se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by nabyvateli spoluvlastnického podílu bylo uloženo uzavřít s ní kupní smlouvu o převodu nemovitostí za stejnou cenu. Žaloba na určení, že spoluvlastníkem nemovitosti je společnost Arint, s.r.o., byla zamítnuta, neboť dohoda o odstoupení od smlouvy nebyla shledána neplatným právním úkonem.
Stěžovatelka s právními názory soudů nesouhlasí, neboť dohodu o odstoupení od kupní smlouvy považuje za absolutně neplatný právní úkon dle §39 obč. zák. obcházející zákon. (Dle jejího názoru je naprosto evidentní, že motivací pro uzavření dohody o odstoupení bylo zabránit velmi pravděpodobné situaci, kdy by společnost Arint, s.r.o. bylo soudem na základě §603 odst. 3 obč. zák. uloženo vydat stěžovatelce svůj podíl na předmětných nemovitostech za částku, za niž je společnost nabyla.) Dle stěžovatelky se soudy nezabývaly skutečným úmyslem účastníků při odstoupení od smlouvy, nehodnotily všechny důkazy ve vzájemné souvislosti a dospěly tak k ústavně nesouladnému výkladu zákona. Právo aplikovaly extrémně formalisticky a nepokusily se nahlédnout smysl a účel dotčených zákonných ustanovení. Porušily tak právo stěžovatelky vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a rovněž odst. 3 citovaného článku, dle nějž vlastnické právo zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Sjednáním smlouvy o odstoupení se podle stěžovatelky společnost Arint, s.r.o. zneužití spoluvlastnictví na újmu stěžovatelky dopustila, přičemž soudy stěžovatelce neposkytly ochranu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, přičemž se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. V ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné a podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav opravňující soudy ve věci rozhodnout. Z odůvodnění rozhodnutí rovněž, na rozdíl od tvrzení uváděných stěžovatelkou, vyplývá, že obecné soudy se právě úmyslem stran v souvislosti s odstoupením od kupní smlouvy náležitě zabývaly. Z dokazování vyplynulo, že smluvní strany odstoupily od kupní smlouvy ve snaze zabránit soudnímu sporu poté, co právní zástupkyně stěžovatelky sdělila zástupci prvního žalovaného, že považuje kupní smlouvu za neplatnou pro nerespektování předkupního práva a relativní neplatnosti smlouvy se domáhá u soudu, přičemž smluvní strany považovaly za pravděpodobné, že žaloba bude úspěšná. Dokazováním rovněž bylo zjištěno, že k odstoupení od smlouvy došlo již dne 30. 7. 2003, tedy předtím než byla prvnímu žalovanému doručena žaloba (24. 9. 2003), kterou se stěžovatelka domáhala nikoliv určení neplatnosti kupní smlouvy, ale uložení povinnosti společnosti Arint, s.r.o. uzavřít s ní kupní smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu. Za dané situace proto obecné soudy dospěly k závěru, že v případě dohody o odstoupení od smlouvy nejde o dohodu nemravnou, jež by se ocitla v rozporu s obecnými pravidly slušnosti, ani o právní úkon, který by byl v rozporu se zákonem nebo jej obcházel. Dohodu o odstoupení od smlouvy soudy posoudily jako dvoustranný právní úkon, který je dle svého obsahu dohodou o zrušení kupní smlouvy s účinky ex tunc.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložily, k jakým skutkovým zjištěním dospěly, jaké právní závěry z nich dovodily, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud proto neshledal důvod jejich právní závěry z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
Právní závěry, dle nichž žalovaní, s ohledem na tvrzení právní zástupkyně stěžovatelky a časovou posloupnost jednotlivých právních úkonů, nejednali v úmyslu znemožnit žalobkyni úspěšně uplatnit její právo podle §603 odst. 3 obč. zák., ale dohodu o odstoupení od kupní smlouvy uzavřeli ve snaze zabránit soudnímu sporu, v němž připouštěli úspěšnost stěžovatelky, nelze s ohledem na shora uvedené, ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Nejvyšší soud, který se při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), pak odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Ústavní soud proto neshledal důvod, aby závěr o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňoval (ostatně ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka ani žádné námitky neuvádí).
Ústavní soud dodává, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení vlastnického práva stěžovatelky, neboť její vlastnické právo k ideální polovině předmětné nemovitosti zůstalo zachováno. Rovněž nemohlo dojít ze strany společnosti Arint, s.r.o. k zneužití vlastnického práva v neprospěch práv stěžovatelky (předkupní právo váže toho, kdo je povinen nabídnout věc ke koupi). Nedostatek spočívající v opomenutí předkupního práva ze strany společnosti Czech Credit spol. s r.o byl zhojen odstoupením od kupní smlouvy a fakticky i právně zůstala zachována situace jako před uzavřením kupní smlouvy mezi dosavadním spoluvlastníkem nemovitosti a společností Arint, s.r.o. Stěžovatelce i nadále svědčí předkupní právo a eventuálně i právní prostředky jeho ochrany pro případ, že by v budoucnu nebylo respektováno. Nelze ani opomenout, že stejné právní ochrany jako vlastnické právo stěžovatelky požívá vlastnické právo druhého spoluvlastníka nemovitosti, včetně práva disponovat se svým vlastnictvím (za předpokladu dodržení event. omezení ze strany zákona). Rovněž posouzení právního úkonu označeného jako "dohoda o odstoupení od smlouvy" nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout, odpovídá i judikatuře Ústavního soudu (srov. např. I. ÚS 670/02) kladoucí důraz na autonomii vůle smluvních stran a obsah právního úkonu bez ohledu na použitou terminologii.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu