ECLI:CZ:US:2007:2.US.360.06
sp. zn. II. ÚS 360/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. Š., zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem v Hradci Králové, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 1 Co 1/2006, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť se jeho vydáním cítí dotčena na svém ústavně zaručeném právu na lidskou důstojnost, na ochranu zdraví, a rovněž v právu na spravedlivý proces (čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 31, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 36 C 11/2005, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na ochranu osobnosti. Spor stěžovatelka vedla proti vlastníkům sousední nemovitosti a neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřovala v tom, že v období od května do prosince roku 2004 byla nucena žít v hygienicky nevyhovujících podmínkách bez vody, neboť vlastníci sousedního pozemku, kde se nachází uzávěr vody na přívodu, jímž je dům stěžovatelky zásobován, stěžovatelce neumožnili vstup na svůj pozemek za účelem manipulace s tímto uzávěrem. Domáhala se omluvy formou doporučeného dopisu a náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Soud prvého stupně opřel své závěry o zjištění, že vlastníci sousedního pozemku sice zabránili stěžovatelce v přístupu k uzávěru vody, a tím také k přívodu a zdroji vody do jejího domu, ovšem na druhou stranu stěžovatelka vůbec neměla v domě vybudovaný funkční záchod a koupelnu, a její potíže trvaly i poté, kdy jí v přístupu k uzávěru již nikdo nebránil. Navíc měla možnost získávat vodu z jiných zdrojů. Dle krajského soudu proto chybí příčinná souvislost mezi postupem vlastníků sousedního pozemku a zásahem do práv stěžovatelky.
Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že neumožněním otevřít uzávěr vody, nebyla zasažena žádná hodnota tvořící integritu osobnosti stěžovatelky v její fyzické a psychicko-morální jednotě, která by mohla být předmětem ochrany osobnosti. V odůvodnění napadeného rozsudku doplnil, že účastníci předmětného sporu mezi sebou vedou další soudní spory, konkrétně spor o odstranění vodovodní přípojky, a spor o zřízení věcného břemene, strpění vstupu na pozemek za účelem otevírání a uzavírání přívodu vody, ovšem ty nelze řešit žalobou na ochranu osobnosti. Ani případné právo stěžovatelky ke vstupu na sousední pozemek totiž nelze chápat jako součást osobnostních práv chráněných §11 občanského zákoníku, neboť k ochraně práva k takovému vstupu lze využít jiných právních prostředků.
Stěžovatelka se závěry vrchního soudu nesouhlasí a považuje je za nesprávné. Bez podrobnějšího zdůvodnění v textu svého podání - shodně jako již v odvolání - opakuje, že bránili-li jí vlastníci sousedního pozemku v otevření přívodu vody do domu, došlo z jejich strany k závažnému zásahu do shora již vyjmenovaných základních práv. Žila v nevyhovujících hygienických podmínkách a stresu, byla nucena nedůstojně využívat koupelnu v bytě své příbuzné a trpěla pocitem bezmoci vůči jednání vlastníků sousedního pozemku, kteří nerespektovali nejen její lidská práva, ale ani nařízené předběžné opatření. Odvolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že se nevypořádal s jejím poukazem na judikát Nejvyššího soudu ČR, č. j. 30 Cdo 2971/2000, kde byla dle jejího názoru řešena obdobná otázka (znemožnění užívání WC v důsledku stavebních úprav); porušil tím její právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejprve zabýval formální stránkou podání. Konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, kterou v řízení před ústavním soudem zastupuje zvolený advokát, a co do ostatních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se musel zejména zabývat otázkou přípustnosti návrhu. Podle §72 odst. 3 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpá všechny tyto procesní prostředky s výjimkou mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V dané věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu. Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu tam, kde to je připuštěno, dovoláním. V posuzované věci mohla stěžovatelka podat dovolání leda s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které připouští dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, to ovšem za situace, že dovolací soud učiní závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom příslušný závěr záleží plně na úvaze dovolacího soudu. Zákon o Ústavním soudu tedy stěžovatelce umožňuje, aby se svým návrhem oslovila rovnou Ústavní soud, aniž by předtím vyčerpala možnost bránit se v dovolacím řízení; ústavní stížnost je tedy přípustná.
Ovšem skutečnost, že bylo v daném případě na úvaze stěžovatelky, s jakým procesním prostředkem bude proti rozsudku vrchního soudu brojit, ještě neznamená, že také může zaměňovat úlohu Nejvyššího a Ústavního soudu při ochraně práv, jak je z obsahu jejího návrhu zřejmé. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Není tedy vrcholem soustavy soudů obecných a nevykonává přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a svými rozhodnutími nezasahují nepřípustně do základních práv a svobod. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho užití, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jejich závěry nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do práv či svobod základních.
Stěžovatelka však neuvádí nic, co by překročilo rovinu výkladu běžného zákona a její návrh ve své podstatě není nic jiného než nesouhlas se závěrem soudu. Takto pojatá stížnost nutně staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stěžovatelka po Ústavním soudu žádá to, čeho se mohla a měla ve skutečnosti domáhat v rámci dovolacího řízení po Nejvyšším soudu ČR, totiž posouzení správnosti výkladu ustanovení běžného zákona. Ve své podstatě tvrdí, že právní závěr vrchního soudu coby soudu odvolacího, podle něhož neumožnění vstupu na cizí pozemek za daných okolností neznamenalo nepřípustný zásah do osobnostních práv, je otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť se zde vrchní soud měl odchýlit od výkladové praxe reprezentované výše již zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Ústavnímu soudu ale požadovaným způsobem právní úvahy a závěry obecných soudů přehodnocovat nepřísluší.
Pokud jde o jednotlivá stěžovatelkou uváděná základní práva, jež měla být porušena, pak podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Ochrany práv chráněných tímto ustanovením Listiny, které se dále promítá do ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku, je pak třeba se především dovolávat zákonem stanoveným postupem u nezávislých soudů, které jsou Ústavou ČR povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Porušení práv, plynoucích z čl. 10 odst. 1 Listiny, by tak v daném případě bylo možno dovozovat pouze v případě, že by obecné soudy nepostupovaly v souladu se zásadami stanovenými v hlavě páté Listiny, upravující právo na soudní ochranu. Listina zakotvuje právo každého, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36. odst. 1). Toto právo stěžovatelky porušeno nebylo, neboť stěžovatelka se obrátila na obecný soud, který se její záležitostí zabýval, prováděl dokazování v potřebném rozsahu a na učiněná skutková zjištění, která ostatně stěžovatelka nikterak nezpochybňuje, aplikoval ustanovení správné právní normy. V odůvodnění napadeného rozsudku jsou pak vyloženy úvahy, jimiž se vrchní soud při interpretaci příslušných ustanovení řídil. Jeho právní závěr se opírá o názor, že ne každé neoprávněné jednání lze považovat za způsobilé nepřípustně zasáhnout do osobnostních práv, chráněných §11 a násl. občanského zákoníku. Z pohledu Ústavního soudu vyhodnocení toho, zda nějaké jednání je či není neoprávněným zásahem do chráněné osobnostní sféry fyzické osoby, náleží právě soudu obecnému. V daném případě lze učiněný závěr s ohledem na okolnosti případu akceptovat jako ústavně konformní.
Jak konkrétně mělo být zasaženo právo na ochranu soukromí ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny stěžovatelka nikterak blíže nespecifikuje. Podle Ústavního soudu však obecně lze nepřípustné dotčení zde uvedeného práva dovodit tehdy, došlo-li k němu ze strany orgánu veřejné moci, nikoliv osob s rovným právním postavením; na ty se vztahují toliko ustanovení občanského zákoníku (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01, svazek 26, č. 15). V dané věci proto nepřichází porušení tohoto práva v úvahu.
Pokud jde o namítané porušení práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny, obsah tohoto článku je nutno vykládat tak, že je základem pro určité kategorie nároků jedince z oblasti ochrany a péče o zdraví vůči státu jako subjektu povinností. Tohoto práva se také lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí, jde tedy o tzv. blanketní normu, která předpokládá konkretizaci "běžným" zákonem. Ve vztahu k posuzovanému případu je evidentní, že garance tohoto práva nemá žádnou souvislost se sporem o to, zda bránění v přístupu k uzávěru vody je či není zásahem do osobnostní integrity.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu