ECLI:CZ:US:2007:2.US.365.05
sp. zn. II. ÚS 365/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. Št., zastoupeného JUDr. Josefem Provazníkem, advokátem se sídlem Praha 5, Lidická 28, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005 ve věci sp. zn. 10 To 118/2005 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 1. 2005 ve věci sp. zn. 2 T 373/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ byl stěžovatel uznán vinným, že dne 17. 10. 2003 na veřejném prostranství v Jenči po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl úderem armovacího drátu svého souseda P.a K., čímž měl spáchat trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a za to byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 5.000,- Kč při stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Praze jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že od počátku trestního řízení existovaly dvě protichůdné verze předmětné události. Podle verze stěžovatele byl napaden na chodníku svým sousedem, podle verze poškozeného P. K. a svědka D. naopak stěžovatel napadl poškozeného. Stěžovatel přitom připomíná, že pokud podle nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 224/04 není možno jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady in dubio pro reo zvolit variantu pro obžalovaného nejpříznivější.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, přestože tyto důkazy měly relevantní souvislost s předmětem trestního řízení, byly způsobilé potvrdit pravdivost obhajoby stěžovatele a současně zpochybnit výpověď poškozeného.
V prvé řadě vytýká stěžovatel obecným soudům, že odmítly provést navrhovaný výslech svědkyně, kterou orgány činné v trestním řízení vyslechly toliko formou podání vysvětlení podle §158 odst. 5 trestního řádu a návrhu stěžovatele na její výslech při hlavním líčení nalézací soud nevyhověl mimo jiné proto, že svědkyně nemohla být z důvodu dlouhodobého pobytu v zahraničí u hlavního líčení vyslechnuta. Stěžovatel však tvrdí, že navržená svědkyně se určitou část roku v České republice zdržuje, takže její výslech proveden být mohl. Stěžovatel navíc zpochybňuje i odůvodnění okresního soudu, že "výpověď svědkyně nemohla nic změnit na skutkových závěrech soudu" v situaci, kdy nalézací soud výslech svědkyně vůbec neprovedl. Výpověď svědkyně učiněná ve formě podání vysvětlení přitom podle stěžovatele potvrzuje obhajobu stěžovatele a je ve zřejmém rozporu s výpovědí poškozeného K. i svědka D. Vyvrátit výpovědi obou klíčových svědků mohl i stěžovatelův syn V. a svědek L. Z., ale i výslech těchto svědků odmítl nalézací soud provést, což posléze v rozsudku ani řádně neodůvodnil.
Soudy obou instancí měly dále pochybit tím, že neprovedly další stěžovatelem navržené důkazy (výslech v té době obviněného K., znalecký posudek MUDr. T. a znalecký posudek MUDr. N.), které by značně snížily věrohodnost poškozeného. Obecné soudy přitom neprovedení těchto důkazů vůbec neodůvodnily, přestože ze znaleckého posudku bylo zřejmé, že stěžovatel utrpěl zranění odpovídající jeho verzi skutkového děje a vyvracející svědecké výpovědi poškozené K. i svědka D.
Okresní soud Praha - západ ve svém vyjádření uvedl, že skutkové a právní závěry v předmětné věci opřel o dokazování v hlavním líčení, které bylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, přičemž tyto důkazy poté hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Také Krajský soud v Praze se vyjádřil v tom smyslu, dokazování v trestní věci stěžovatele proběhlo v rozsahu dostatečném pro objasnění stíhaného skutku, provedené důkazy byly hodnoceny objektivně a meritorní rozhodnutí je jimi podloženo.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že představuje orgán ochrany ústavnosti a nikoli další instanci v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu není skutkově ani právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci soudů obecných. Při přezkumu napadených rozhodnutí se proto Ústavní soud zaměřil pouze na zkoumání otázky, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo některé ústavně chráněné právo stěžovatele.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že veškeré výtky stěžovatele je možno podřadit pod případ tzv. opomenutých důkazů. V rozhodovací praxi Ústavního soudu je tak označována procesní situace, v níž bylo účastníkem řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 570/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 91, s. 377 a násl.). K ústavněprávně relevantnímu případu opomenutého důkazu však podle názoru Ústavního soudu ve stěžovatelově případě nedošlo.
Ústavní soud z vyžádaného trestního spisu zjistil, že okresní soud sice některé stěžovatelem navržené důkazy neprovedl, ale neprovedení těchto důkazů dostačujícím způsobem odůvodnil. Většina stěžovatelem navržených důkazů totiž měla prokázat, že utrpěl četná zranění, která mu způsobil poškozený K. Nalézací soud však všechny důkazy směřující k prokázání této skutečnosti odmítl provést, neboť poranění stěžovatele považoval za fakt prokázaný výsledkem protokolu o ohledání místa. Jakékoli další důkazy (původní znalecké posudky MUDr. T. i MUDr. N.) potvrzující prokázanou skutečnost tak byly prvoinstančním soudem z povahy věci považovány za nadbytečné. Takovému postupu není podle Ústavního soudu z hlediska ústavně právního (ani z hlediska procesní ekonomie) co vytknout.
Z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví přitom není podstatné, zda stěžovatel v proběhnuvším konfliktu utrpěl četná zranění, ale zda tento konflikt svým fyzickým útokem inicioval. Nalézací soud se proto správně soustředil na prokázání faktu, že to byl stěžovatel, kdy napadl stěžovatele. Procesně relevantní svědectví proto mohly učinit pouze osoby, které byly zahájení celého konfliktu přítomny. Z toho důvodu odmítl nalézací soud provést výslech V. Š. i L. Z., neboť oba svědkové dorazili na předmětné místo až v době, kdy zraněný stěžovatel ležel na chodníku, tedy až po právně relevantní iniciační fázi konfliktu.
Ze stěžovatelem navržených a soudem neprovedených důkazů tak pouze výpověď svědkyně, která (vedle trojice stěžovatel, poškozený a svědek D.) jako jediná sledovala celý konflikt, mohla dále objasnit skutkový děj. Nalézací soud však výslech této v době konání hlavního líčení nedosažitelné svědkyně neprovedl, neboť "skutečnosti, které uváděla v přípravném řízení, nemohou změnit nic na skutkových závěrech soudu, jak byly zjištěny u hlavního líčení." Navzdory poněkud neobratné formulaci nemůže ani tomuto postupu nalézacího soudu Ústavní soud nic vytknout. Z trestního spisu Ústavní soud zjistil, že navržená svědkyně byla vyslechnuta jako utajená svědkyně a o tomto výslechu byl pořízen úřední záznam podle §158 odst. 5 trestního řádu. Z tohoto úředního záznamu je zřejmé, že konflikt inicioval stěžovatel, jenž držel v ruce armovací drát (podle svědkyně "tyčka" - č.l. 143). Výpověď utajené svědkyně potvrzuje i skutečnost, že stěžovatel utrpěl zranění od poškozeného v situaci, kdy stěžovatel stále ještě držel v ruce armovací drát a že tedy jednání poškozeného K. v této fázi konfliktu bylo možno považovat za sebeobranné (č.l. 144). Z daného úředního záznamu tak bylo zřejmé, že navržená svědkyně by pouze potvrdila soudem již zjištěné skutečnosti o právně relevantní iniciační fázi konfliktu a nalézací soud proto ve smyslu §158 odst. 5 trestního řádu správně vyhodnotil navržený důkaz jako nadbytečný.
Podle názoru Ústavního soudu proto není možno stěžovateli přisvědčit, že nalézací soud či později soud odvolací měly dle zásady in dubio pro reo rozhodnout o zproštění stěžovatele, neboť v předmětné věci se o průběhu skutkového děje nevyskytly takové pochybnosti, které by aplikaci této zásady odůvodňovaly.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ani o porušení svobody garantované čl. 8 odst. 2 Listiny. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Okresní soud Praha - západ a Krajský soud v Praze v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu