ECLI:CZ:US:2007:2.US.366.07.1
sp. zn. II. ÚS 366/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele Z. T., zastoupeného Mgr. V. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2003, čj. 97 K 47/2001-94, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2004, čj. 1 Ko 443/2003-125, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 11. 2006, čj. 29 Odo 953/2004-191, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a o návrhu na zrušení §477 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, ve slovech "prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (v ústavní stížnosti jej chybně označuje čj. 97 K 47/2001-04, oproti správnému čj. 97 K 47/2001-94, z ústavní stížnosti a přiložených materiálů však plyne, že jde zjevně jen o písařskou chybu), Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, dále odkladu vykonatelnosti těchto rozhodnutí a zrušení aplikovaného ustanovení §477 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále též "ObchZ"), ve slovech "prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím". Tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadená část ustanovení §477 odst. 3 ObchZ je v rozporu s čl. 4 Ústavy a čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 97 K 47/2001, z něhož zjistil následující:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2003, čj. 97 K 47/2001-94, prohlásil konkurs na majetek stěžovatele, ustanovil správce konkursní podstaty a vyzval dlužníky k přihlášení svých pohledávek. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. konstatuje, že dlužník má nejméně tři věřitele, jimiž jsou navrhovatelé konkursního řízení A) ALLWOOD, a.s., se sídlem ve Zlíně, Zlínské Paseky 3662, IČ 25532812, a B) Pars nova a.s., se sídlem v Šumperku, Žerotínova 1833/56, IČ 25860038, a dále Česká republika, zastoupená správcem daně. Stěžovatel, coby dlužník, nedoložil, že by jeho aktiva převýšila hodnotu jeho splatných závazků za více věřiteli. I s ohledem na další okolnosti konstatoval, že dlužník je ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen "ZKV"), v úpadku pro platební neschopnost, a je tak dán důvod k výše uvedenému rozhodnutí soudu.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2004, čj. 1 Ko 443/2003-125, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Námitku dlužníka, že jeho ručení za pohledávky navrhujících věřitelek zaniklo tím, že společnost HYPERION PROMOTION, a.s., které dlužník prodal svůj podnik, tento podnik dále prodala společnosti ABOYONE a. s., neshledal odvolací soud opodstatněnou. Odkázal na závěry, vyslovené v téže věci ve svém zrušujícím usnesení ze dne 17. března 2003, čj. 1 Ko 77/2003-72, a setrval na závěru, že ručitelský závazek dlužníka vzniklý dle ustanovení §477 odst. 3 ObchZ nezaniká dalším prodejem podniku.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1. 11. 2006, čj. 29 Odo 953/2004-191, dovolání stěžovatele zamítl. Stejně jako soud odvolací neshledal důvodné námitky stěžovatele (dovolatele) stran aplikace §477 odst. 3 ObchZ. Toto ustanovení upravuje ručení ze zákona, pro které při absenci jiné úpravy platí přiměřeně ustanovení §305 až §311 ObchZ (srov. §312 ObchZ). Podle ustanovení §311 odst. 1 ObchZ pak ručení zaniká zánikem závazku, který ručení zajišťuje. Obchodní zákoník v ustanovení §477 ObchZ ani na jiném místě s dalším prodejem podniku nespojuje zánik ručení prvního prodávajícího za neuhrazené závazky jeho věřitelů. K námitkám stěžovatele (dovolatele) ohledně jiných možností podání odporu dle §478 ObchZ uvedl, že uvedený institut má vedle institutu ručení význam i v tom, že věřiteli s přisouzenou pohledávkou umožňuje vést výkon rozhodnutí proti původnímu dlužníku, aniž by jej musel znovu žalovat, tentokráte z titulu ručitelského závazku (nejde o totožnost skutku). Připomněl, že možnost uplatnit odpor je také časově omezená. Proti tomu, že nový vlastník podniku (kupující) nebude účelově hradit starší závazky jen proto, aby spřízněný subjekt mohl vyžadovat plnění na předchozích prodávajících, se prodávající může zajistit příslušnými vedlejšími ujednáními zahrnutými ve smlouvě o prodeji podniku (na rozdíl od věřitele, jenž smluvní stranou smlouvy o prodeji podniku není). Dovolací soud tak měl za to, že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu ustanovení §477 odst. 3 obch. zák. bylo správné. K námitkám stěžovatele, směřujícím proti skutečnosti, že odvolací soud nenařídil ve věci jednání, dovolací soud uvedl (s odkazem na své rozhodnutí publikované pod č. 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že má v posuzovaném případě podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání za splněné vzhledem k tomu, že mezi účastníky konkursního řízení nebyl (z pohledu skutečností rozhodných pro prohlášení konkursu) veden spor o skutkový stav věci. Otázka, zda ručení dovolatele podle §477 odst. 3 ObchZ zaniklo dalším prodejem podniku, je otázkou právní (o tom, že k prodeji došlo, strany spor nevedly) a ve vztahu k existenci pohledávek navrhujících věřitelek a České republiky - Finančního úřadu pro Prahu 8 dovolatel rovněž netvrdil skutečnosti, jež by mohly vést k závěru, že tyto pohledávky nevznikly nebo že již zanikly.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Poté, co obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí, soustředil své námitky do dvou okruhů. Napadá jednak právní posouzení věci obecnými soudy, a to konkrétně aplikaci §477 odst. 3 ObchZ, již označuje za chybnou, a jednak i skutečnost, že odvolací soud nenařídil k projednání věci jednání, a dovolací soud toto neshledal pochybením. K prvému bodu stěžovatel především uvádí, že ručení dle §477 odst. 3 ObchZ je vázáno na osobu kupujícího. Jde o ručení ze zákona a původní vlastník nemůže ručit za všechny další vlastníky v řadě, jejichž strukturu a jednání nemůže předem ovlivnit. Z hlediska práva je dle něj nelogické, aby se s každým prodejem podniku rozšiřoval počet subjektů, na kterých by se mohl věřitel domáhat plnění z titulu ručení. Upozorňuje na jiné zákonné možnosti obrany věřitelů (§477 a 478 ObchZ) a také na to, že pokud by výklad, zastávaný obecnými soudy, byl úmyslem zákonodárce, vtělil by to výslovně do textu zákona. Domnívá se, že při soudy zastávaném výkladu by nastala horší situace pro toho, kdo by postupoval dle §478 odst. 1 ObchZ oproti tomu, kdo by tento postup nevyužil, neboť ten by měl možnost vymáhat pohledávku na větším okruhu dlužníků. Noví vlastníci by účelově nemuseli hradit starší pohledávky a "spřízněný subjekt" by mohl vyžadovat plnění na předchozích prodávajících. Nový vlastník by nemohl být stíhán ani trestně dle §256 trestního zákona, neboť pokud by byl solventní kterýkoli z předchozích prodávajících, nezhoršilo by se postavení věřitele. Stěžovatel se domáhá těž aplikace §3 občanského zákoníku, neboť se domnívá, že výklad daného ustanovení obecnými soudy je nemravný. K druhému okruhu námitek pak uvádí, že nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že by v posuzovaném případě nebyl veden spor o skutkový stav věci. Odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci EXEL proti České republice, 2005, a na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení. Fáze konkursního řízení, ve které se dle stávajícího ZKV věcně rozhoduje o návrhu věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, který s tímto návrhem nesouhlasí, má velmi výrazný charakter sporu o úpadek. Nelze tak aplikovat závěr Nevyššího soudu, že jednání není třeba nařizovat, protože skutkový stav věcí je mezi účastníky nesporný. Jednání nebylo "svoláno" přesto, že stěžovatel měl vůči pohledávkám obou navrhovatelů závažné námitky.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 2. 2007 stěžovatel dále navrhl i zrušení §477 odst. 3 ObchZ ve slovech "prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím". Tvrdí, že díky tomuto ustanovení roste ochrana vlastnického práva věřitelů s počtem prodejů podniku, což vede k nerovnosti v právech. Ručení dle uvedeného ustanovení je nelogické a odporuje dobrým mravům.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Pokud jde o prvý okruh námitek, stran nesprávné aplikace §477 odst. 3 ObchZ, Ústavní soud především poukazuje, že ústavní stížnost má v tomto rozsahu charakter pouhé polemiky s dosavadními právními závěry obecných soudů, která jakkoli nenaznačuje ústavněprávní rozměr případu. Námitky stěžovatele jsou pouhým opakováním toho, co již bylo v řízení před obecnými soudy předestřeno a s čím se tyto soudy také, a to zevrubně, zabývaly. Na konkrétní námitky stěžovatele dle názoru Ústavního soudu postačuje odkázat na str. 4 - 5 rozhodnutí dovolacího soudu, který se s nimi precizně a logicky vypořádal. Stěžovatel tyto jeho závěry, jak bylo uvedeno, jakkoli relevantně nezpochybňuje, pouze setrvává na svém, odlišném, názoru. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, přitom nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Také v druhém případě jde o námitku, uplatněnou již v řízení před dovolacím soudem. Ten se jí také zabýval, především (s odkazem na svůj dřívější judikát č. 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vymezil situace, za nichž lze rozhodovat v řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a konstatoval, že právě o jednu z nich v tomto případě jde - konkrétně nastala situace, kdy mezi účastníky není veden spor o skutkový stav věci, ale o právní otázku. Pokud stěžovatel namítá, že s návrhem na prohlášení konkursu nesouhlasil a že řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka má velmi výrazný charakter sporu o úpadek a že měl vůči pohledávkám obou navrhovatelů závažné námitky, nutno podotknout, že dovolací soud netvrdil, že by dané řízení nemělo aspekt sporu, ale zdůraznil, že v dané fázi řízení nejde o spor o skutkových okolnostech, a proto je není třeba zjišťovat při jednání. K důvodnosti námitky nevede ani odkaz stěžovatele na věc Exel v. Česká republika, 2005. Ústavní soud podotýká, že jeho obsah zohlednil Nejvyšší soud v již zmíněném a v daném případě i použitém rozhodnutí č. 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a aplikovaný §66a odst. 2 ZKV interpretoval v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nadto nutno podotknout, že Evropský soud pro lidská práva v citovaném případě spatřil pochybení v tom, že se jednání nekonalo, v souvislosti s tím, že zahájení konkursního řízení může mít obecně dopad na ekonomickou činnost dlužníka, ale i s tím, že řízení ve věci EXEL vykazovalo, jak z daného rozhodnutí plyne, po skutkové stránce jistou složitost a předmětem sporu bylo, zda se dlužník v daném případě vzdal svého práva na ústní projednání věci, jelikož o ně soudy nepožádal.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud má za to, že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.
K návrhu na zrušení §477 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, ve slovech "prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím", pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95). Ústavní soud proto tento návrh taktéž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b) a ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
Dagmar Lastovecka, v.r.
předseda senátu