ECLI:CZ:US:2007:2.US.37.06.1
sp. zn. II. ÚS 37/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky EUROTRADE Praha a.s., se sídlem v Praze 4 - Libuš, Opařanská 69/7, zastoupené JUDr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2005, čj. 32 Odo 1022/2004-153, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení ústavních principů, zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Napadeným rozsudkem bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2004, čj. 27 Co 39/2004-130.
V posuzované věci se stěžovatelka (dříve žalobkyně) domáhala po žalované úhrady majetkové sankce za pozdní úhradu faktur za dodané výrobky, přičemž nárok na její zaplacení opřela o "penále" ve výši 1 % z fakturované částky za každý den prodlení, které si účastníci sjednali v kupní smlouvě ze dne 12. května 1998. Krajský soud v Brně shora označeným (v pořadí druhým rozsudkem) změnil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. května 2001, č.j. 11 C 111/99-68, ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 769.421,92 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), dále rozhodl, že na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nemá právo žádný z účastníků (výrok II.) a uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok III.).
Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že stěžovatelka (dovolatelka) opřela důvodnost dovolání o nesprávné právní posouzení věci, kterého se podle jejího názoru odvolací soud dopustil aplikací §39 obč. zák., a o výtku, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K takovému závěru však soud nedospěl. Nejvyšší soud se podrobně zabýval výkladem pojmu dobré mravy a usoudil, že sjednání úroku z prodlení v sazbě 1 % denně z dlužné částky, což v roční sazbě představuje 365 %, tj. v daném případě ročně více než tříapůlnásobek jistiny, tedy 25x více než činila zákonná úroková míra v době uzavření předmětné smlouvy, je v rozporu s dobrými mravy.
Toto rozhodnutí napadá stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že již dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zasahovalo do jejích práv, neboť při interpretaci pojmu "dobré mravy" upřednostnilo žalovanou jako příspěvkovou organizaci (zdravotnické zařízení) s ohledem na její status a poslání. Okolnost, že požadovala majetkovou sankci vůči takovému subjektu, hrála dle ní zásadní roli při zohledňování veškerých okolností při uzavírání předmětné dohody a výše majetkové sankce s tím, že vyhovění žalobě by znamenalo citelný, ne-li likvidační, dopad na žalovanou. Tento názor se odráží v několika pasážích napadeného rozsudku a signalizuje nerovné hodnocení účastníků soudního sporu. Tato argumentace byla shledána opodstatněnou i Nejvyšším soudem. Stěžovatelka se tedy domnívá, že se v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, nedomohla zákonem stanoveným způsobem ochrany svých práv. Etické hodnocení situace bylo dle stěžovatelky odrazem postavení žalované a jejího upřednostnění, při ignorování toho, že žalovaná vystupovala jako podnikatelka, separující plazmu, kterou prodávala, a dosahovala tak zisk. Požadovaná sankce ve výši 800.796,92 Kč představuje při zohlednění příjmu za separaci plazmy jen cca. 10%, což nelze vyhodnotit jako nárok právem reprobovaný.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje obdobné argumenty jako v dovolacím řízení. Dovolací soud se jejím podáním náležitě zabýval a k jejím námitkám především zkoumal, zda odvolací soud nepochybil při právním posouzení věci. S ohledem na to se podrobně věnoval výkladu ustanovení §39 o.z. ve vztahu k otázce neplatnosti právního úkonu, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Jím provedený výklad sám o sobě stěžovatelka nezpochybňuje a ani Ústavní soud jej neshledává vybočujícím z mezí ústavnosti. Stěžovatelka tedy spatřuje zásah do svých práv až při aplikaci daného ustanovení v jejím případě, s tím ovšem, že za nesprávný označuje nerovný přístup ke stranám smlouvy, dle jejího názoru daný povahou žalované. Ústavní soud ovšem z odůvodnění napadeného rozhodnutí má za to, že to, co vedlo dovolací soud k souhlasu s právním závěrem odvolacího soudu, není postavení žalované, ale primárně nastavení výše úroku z prodlení, což výslovně i ve svém rozhodnutí uvádí. Tento klíčový závěr, vyslovený v napadeném rozhodnutí, stěžovatelka taktéž nezpochybňuje. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Za dané situace Ústavní soud neshledává důvod zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Stěžovatelkou tvrzené porušení práv, spočívající v jisté "favorizaci" žalovaného subjektu, z napadeného rozhodnutí není zřejmé.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu