ECLI:CZ:US:2007:2.US.37.07
sp. zn. II. ÚS 37/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti K. S., zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Štefánikova 34, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2006 ve věci sp. zn. 22 Ca 415/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem brojí proti rubrikovaného rozsudku, kterým mělo dojít k porušení čl. 17, čl. 21 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje jeho zrušení.
Podáním ke Krajskému soudu v Ostravě se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí o neplatnosti voleb a neplatnosti hlasování ve volbách do Zastupitelstva města Havířova konaných ve dnech 20. a 21. října 2006. Svůj návrh stěžovatel odůvodnil tím, že Česká strana sociálně demokratická (dále jen "ČSSD") ponechala na své kandidátní listině M. B., jenž dne 18. září 2006, tedy více než měsíc před konáním voleb, zemřel, a přesto o jeho nevolitelnosti nebyli hlasující ve volebních místnostech žádným způsobem informováni. Z výsledků voleb přitom vyplynulo, že hlasy určené tomuto nevolitelnému kandidátovi byly započítány, čímž byl porušen zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí. Podle názoru stěžovatele měl proto registrační úřad vyškrtnout nevolitelného kandidáta z kandidátní listiny ČSSD (podle §24 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb.), a pokud tak registrační úřad neučinil, měl voličům poskytnout informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Krajský soud vzal za prokázané, že M. B. nebyl v době konání voleb do Zastupitelstva města Havířova volitelný, a proto se zabýval otázkou, jak měla být situace po úmrtí M. B. řešena. Krajský soud poukázal na skutečnost, že zákon č. 491/2001 Sb. neřeší přímo situaci, kdy po registraci kandidátních listin přestane některý kandidát splňovat podmínky volitelnosti. Po registraci kandidátních listin již totiž není možno rozhodnout o škrtnutí kandidáta, ale současně platí, že kandidát, který přestal splňovat podmínky volitelnosti, nemůže být zvolen členem zastupitelstva. Mezeru v zákonné úpravě je proto nutno podle názoru krajského soudu překlenout postupem per analogiam legis, a to aplikací §24 odst. 5 zákona č. 491/2001 Sb. V daném případě proto při zjišťování výsledků voleb nemělo být přihlíženo k hlasům odevzdaným pro M. B. a současně měl být snížen počet kandidátů ČSSD.
Po prokázání porušení zákona č. 491/2001 Sb. se krajský soud dále zabýval otázkou, zda toto porušení mohlo ovlivnit samotný výsledek voleb. Proto nechal krajský soud přepočítat odevzdané hlasy a nepřihlížel k hlasům pro nevolitelného M. B., přičemž zjistil, že v takovém případě by se podstatně změnily výsledky voleb, neboť ČSSD a ODS by ztratily po jednom mandátu a tyto dva mandáty by získala volební strana NEZÁVISLÍ, která by překročila 5% zákonnou klauzuli. Krajský soud proto dospěl k závěru, že v předmětné věci došlo k porušení zákona č. 491/2001 Sb. způsobem, který mohl ovlivnit výsledky hlasování, přičemž k nápravě tohoto pochybení postačí opakování tohoto hlasování.
Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu, neboť podle jeho názoru registrační úřad neposkytl voličům informace o úmrtí M. B., čímž byl porušen čl. 17 Listiny. Porušen měl být i čl. 21 Listiny, neboť nezveřejnění informace o úmrtí kandidáta ČSSD mělo vliv na výsledek voleb, a proto měl soud rozhodnout o neplatnosti voleb do Zastupitelstva města Havířova. V doplněném podání poté stěžovatel připojil tvrzení, že napadeným soudním rozhodnutím byl porušen také čl. 36 Listiny, neboť krajský soud měl ve smyslu §2 a §4 odst. 1 písm. a), b), c) soudního řádu správního rozhodnout o porušení zákona, jelikož registrační úřad neaplikoval §23 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 491/2001 Sb. Zákon podle stěžovatele hovoří o registraci kandidátních listin jako celku a nikoli o registraci jednotlivých kandidátů; krajský soud měl tedy rozhodnout o vyškrtnutí celé kandidátní listiny ČSSD.
Po posouzení projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se projednávaná materie týká voleb a volebního soudnictví, uplatněný návrh stěžovatele je ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (§72 a násl. zákona o Ústavním soudu), nikoliv opravným prostředkem určeným pro přezkum volebního výsledku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy ČR (§85 a násl. zákona o Ústavním soudu), který se vztahuje pouze k volbě poslance či senátora. Účelem ústavní stížnosti je ochrana před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob. Oba zmíněné typy řízení se od sebe odlišují jak podstatou otázky přezkoumávané Ústavním soudem, tak i procesními podmínkami, jakými mohou být otázky aktivní legitimace navrhovatele, vymezení okruhu účastníků řízení apod.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Stěžovatel byl jakožto navrhovatel řízení před krajským soudem nepochybně účastníkem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud však musel také zkoumat, zda mohl být stěžovatel tímto pravomocným rozhodnutím nějak dotčen na svých ústavně zaručených právech. Stěžovatel totiž svou aktivní legitimaci před krajským soudem odvozoval z §90 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, jako občan. Krajský soud stěžovateli nevyhověl v plném rozsahu a proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost. Jak je však uvedeno výše, volební soudnictví týkající se přezkumu komunálních voleb vychází z jiných principů než volební soudnictví vztahující se k volbám parlamentním. Zatímco ve věcech volby poslance nebo senátora (§85 a násl. zákona o Ústavním soudu) staví zákonodárce Ústavní soud cíleně do postavení soudu II. instance volebního soudnictví, ve věcech týkajících se voleb do obecních zastupitelstev je zákonná úprava volebního přezkumu koncipována zásadně jako jednoinstanční. Ústavní soud proto v projednávané věci mohl napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumat toliko z hlediska tvrzeného porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí Ústavním soudem je dále ovlivněn skutečností, že stěžovatel ve volbách do Zastupitelstva města Havířova nekandidoval a dotčeno tak mohlo být pouze jeho aktivní volební právo, protože možnost uplatnění pasivního volebního práva v těchto volbách nevyužil. Ústavní soud proto musel zkoumat, zda napadeným rozhodnutím krajského soudu nebylo zasaženo aktivní volební právo stěžovatele, či zda nebyl stěžovatel v tomto řízení zkrácen na právu na spravedlivý proces.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno jeho právo využít své aktivní volební právo ve smyslu čl. 21 odst. 1 Listiny, neboť stěžovateli nebyl v žádném případě přístup k volbám odepřen. Aktivní volební právo stěžovatele však mohlo být deformováno nedostatkem informací o nevolitelnosti M. B. Toto pochybení však mělo být právě napadeným rozsudkem krajského soudu napraveno, takže stěžovatel jako občan Havířova byl při opakovaném hlasování informován o nevolitelnosti kandidáta ČSSD M. B.; Ústavní soud nemůže stěžovateli ani přisvědčit, že napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení čl. 17 Listiny.
Námitky stěžovatele směřující k porušení práva na spravedlivý proces se týkají tvrzené nezákonné interpretace ustanovení zákona č. 491/2001 Sb. krajským soudem. Ústavní soud však pochybení krajského soudu ve smyslu čl. 36 Listiny neshledal a provedenou interpretaci použitých zákonných ustanovení pokládá za ústavně konformní. Ústavní soud současně připomíná, že stěžovatelova interpretace §23 zákona č. 491/2001 Sb. nemůže obstát, jelikož lhůty uvedené v tomto ustanovení vypršely dříve, než došlo k úmrtí M. B. a registrační úřad již neměl zákonnou možnost přezkumu správnosti navržené kandidátní listiny obsahující i nevolitelného kandidáta.
Dle námitek a argumentace uvedené v ústavní stížnosti neslouží v tomto konkrétním případě podaná ústavní stížnost jako prostředek ochrany individuálních práv, neboť napadeným rozhodnutím krajského soudu nebyl stěžovatel sám dotčen, ale svou podstatou je opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu ve volební věci. Ústavní soud však není povolán k přezkumu ve věcech komunálních voleb, pokud tímto rozhodnutím není zároveň dotčeno některé základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud pouze na okraj připomíná, že volební soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení (tzv. absolutní zmatky volebního řízení), tj. takové porušení ustanovení volebního zákona, které by mělo za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování. Všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality. Řízení je založeno na ústavním principu ochrany rozhodnutí, které vzešlo z vůle většiny vyjádřené svobodným rozhodováním a respektujícím práva menšiny. Úprava ověřování voleb je přitom alternativně založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti (princip potenciální kauzality ve volebním soudnictví). Z toho třeba dovodit, že rozhodnutí voličů jako suveréna může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát. Podstatné však je, že zrušení voleb nelze pojímat jako sankci za porušení volebních předpisů, nýbrž jako prostředek k zajištění legitimity zvoleného orgánu. Případné zrušení opakovaného hlasování ve volbách do Zastupitelstva města Havířova (k čemuž by vyhovující nález Ústavního soudu musel vést) z důvodů stěžovatelem uváděných by proto jednoznačně odporovalo ustálené judikatuře Ústavního soudu, neboť v předmětné věci výše uvedené předpoklady naplněny nebyly (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/02, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 117, s. 25 a násl., nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 73/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 17, s. 185 a násl., nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006 ve věci sp. zn. I. ÚS 768/06 a nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2007 ve věci sp. zn. III. ÚS 885/06).
Ústavní soud tak s ohledem na shora uvedené skutečnosti neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto mu nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 31. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu