ECLI:CZ:US:2007:2.US.376.07.1
sp. zn. II. ÚS 376/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Města Louny, se sídlem Mírové náměstí 35, 440 23 Louny, zastoupeného JUDr. K. D., směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. prosince 2006, čj. 11 Co 574/2005-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výroku o povinnosti nahradit náklady exekutora v napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. prosince 2006, čj. 11 Co 574/2005-25, bylo změněno usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 3. května 2004, čj. Nc 3872/2004-7, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. února 2005, čj. Nc 4084/2004-10, jímž byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného (stěžovatele) ve výši 3 000 Kč, a náklady řízení na základě vykonatelného rozhodnutí Městského úřadu v Lounech - Komise pro projednávání přestupků ze dne 20. dubna 2000, čj. P 105/2000/H, tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut. Současně byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů ve výši 7 735 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení s odůvodněním, že stěžovatel byl ve věci po změně prvostupňového rozhodnutí plně neúspěšný. Vlastní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce odvolací soud odůvodnil tím, že právo, jež bylo oprávněnému přiznáno, zaniklo uplynutím prekluzívní lhůty.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení zásady uvedené v čl. 90 Ústavy České republiky obecnými soudy, čímž bylo rovněž porušeno jeho základní právo garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatele měl odvolací soud aplikací §87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), překročit zákonné meze, které toto ustanovení soudu dává. Ustanovení §87 odst. 1 exekučního řádu specifikuje, co patří do nákladů exekuce, ovšem výslovně pouze při provádění exekuce. V důsledku podaného odvolání povinným usnesení o nařízení exekuce, vydané podle §44 odst. 2 exekučního řádu, nenabylo právní moci a v důsledku zamítnutí návrhu odvolacím soudem nebyl exekutor vůbec ustanoven. Z logiky věci mu tedy nemůže příslušet ani odměna, ani "účelně vynaložené náklady", které navíc nebyly nijak konkretizovány ani prokázány. Stěžovatel připomněl, že odměna exekutora je ve vyhlášce č. 330/2001 Sb. koncipována jako odměna za provedení exekuce s výpočtem dle výše vymoženého plnění, či její přiznání v důsledku upuštění od exekuce či zániku pověření (§11 odst. 3). Uvedené právní předpisy však neupravují možnost přiznání a náhrady nákladů včetně odměny, pokud exekuce nebyla vůbec nařízena. Odvolací soud tedy zjevně překročil zákonné meze včetně §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř"), neboť soudní exekutor není účastníkem řízení a jeho postavení je upraveno zvláštním zákonem. Pochybení se dopustil soud i tím, že v rozporu se zákonnou úpravou (§87 odst. 1 a analogicky §89 exekučního řádu) dovodil povinnost stěžovatele zaplatit náklady exekutora. Tato ustanovení takovou možnost nepřipouštějí, neboť dopadají vysloveně na případ, kdy je řízení zastaveno. Pokud je ovšem návrh zamítnut, musel by být aplikován občanský soudní řád a muselo by být dáno procesní zavinění. Závěrem stěžovatel podotkl, že mu nelze klást za vinu, když soud dostatečně nechránil jeho práva tím, že uplynula prekluzívní lhůta k vymožení pokuty, pročež návrh zamítl a zatížil stěžovatele náklady exekuce. Takový přístup je v rozporu se základními zásadami soudního řízení i s principem rovnosti účastníků, kdy jeden z účastníků se nemůže domoci svého práva jen proto, že soud nebyl schopen toto právo zrealizovat v přiměřené době.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud předesílá, že je zásadně výlučnou doménou obecných soudů posuzovat úspěch stran řízení ve věci a podle toho rozhodovat o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, jehož náprava není s ohledem na shora uvedené principy úkolem Ústavního soudu, nýbrž by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. února 2006, viz www.judikatura.cz). O takový případ se však v dané věci nejedná.
Ústavní soud především podotýká, že obsahově obdobnou ústavní stížností, byť se nejednalo o identický případ, se zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 22. února 2007, sp. zn. II. ÚS 26/05, od jehož nosných argumentů nemá důvod se odchylovat ani v tomto případě. Rozdíl mezi zmiňovaným rozhodnutím sp. zn. II. ÚS 26/05, a stávající ústavní stížností spočívá v tom, že zatímco v předchozím případě podal stěžovatel návrh na nařízení exekuce u již prekludovaného nároku, ve stávající věci podal návrh na nařízení exekuce v době, kdy k prekluzi ještě nedošlo (návrh byl podán dne 22. dubna 2004; prekluzívní lhůta uplynula 20. června 2005). Tato skutečnost ovšem nikterak neovlivňuje závěr vyjádřený v citovaném rozhodnutí, že podle §35 odst. 2 exekučního řádu je exekuční řízení zahájeno dnem, kdy je návrh na nařízení exekuce doručen soudu nebo soudnímu exekutorovi, přičemž exekutor začíná provádět exekuci, jakmile ho soud touto exekucí pověří. Exekutor pověřený provedením exekuce podle §46 odst. 1 exekučního řádu činí i bez návrhu úkony směřující k provedení exekuce. Po doručení usnesení o nařízení exekuce vydá exekutor podle §47 odst. 1 exekučního řádu exekuční příkaz, podle něhož se nařídí exekuce po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Z výše uvedených ustanovení exekučního řádu je zřejmé, že soudní exekutor je povinen činit úkony směřující k provedení exekuce ještě dříve, než usnesení o nařízení exekuce nabude právní moci. V období do nabytí právní moci tak ustanovenému soudnímu exekutorovi při provádění exekuce vzniknou prokazatelně účelně vynaložené náklady, které ve většině případů hradí povinný. Přestože stěžovatel svým postupem nezavinil zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, není uložení povinnosti k zaplacení nákladů exekuce oprávněnému (přestože odkaz odvolacího soudu na analogickou aplikaci §89 exekučního řádu není případný, neboť se uplatní pouze v případě zastavení exekuce) v rozporu s exekučním řádem a ve svém důsledku s ústavně zaručenými právy stěžovatele. Pokud odvolací soud vycházel z úspěchu, či neúspěchu ve věci, aplikoval tím vlastně analogicky příslušná ustanovení občanského soudního řádu (konkrétně §142 o. s. ř.), což umožňuje §52 exekučního řádu. Jestliže se stěžovatel domnívá, že k zamítnutí jeho návrhu na nařízení exekuce došlo v důsledku zdlouhavého postupu soudu nebo exekutora, má možnost využít v tomto směru jiných právních postupů (např. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem).
Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že podání stěžovatele neodmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel nemohl v dané věci podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatel by totiž dovoláním brojil pouze proti nákladům exekučního řízení, a Nejvyšší soud by proto takové dovolání odmítl.
Ústavní soud tak, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu