ECLI:CZ:US:2007:2.US.377.06.1
sp. zn. II. ÚS 377/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek domů Pavlovská a Ruzyňská, sídlem Praha 6, Pavlovská 11, zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 163/185, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006 ve věci sp. zn. 18 Co 85/2006 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 11. 2005 ve věci sp. zn. 21 C 234/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení výše uvedených usnesení, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojitosti s čl. 90 Ústavy České republiky.
Napadeným usnesením rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 v řízení o zaplacení peněžité částky o návrhu na připuštění změny okruhu účastníků na straně žalující tak, že řízení mezi stěžovatelem, jakožto jedním ze dvou subjektů na straně žalující, a žalovaným zastavil a uložil stěžovateli povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 46.395,- Kč. Městský soud v Praze odvolání do výroku o zastavení řízení odmítl a ve výroku o nákladech řízení pouze změnil částku náhrady nákladů řízení na 46.470,- Kč.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byl zkrácen na právu na spravedlivý proces, neboť mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení protistrany v situaci, kdy ve věci samé nebylo rozhodnuto, neboť na žalující straně zůstal druhý ze subjektů. Stěžovatel proto zpochybňuje možnost soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení, pokud není zřejmé, která ze stran měla ve věci úspěch.
Rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení je podle stěžovatele nepřiměřeně tvrdé, neboť absenci své aktivní legitimace zjistil stěžovatel až po zahájení řízení na základě soudního rozhodnutí v jiné věci, přičemž o této skutečnosti bezodkladně soud informoval a navrhl své vystoupení ze zahájeného řízení. Stěžovatel navíc připomíná, že řízení bylo ve vztahu k němu zastaveno před prvním jednáním.
Nesprávnost výroku obecných soudů demonstruje stěžovatel na skutečnosti, že v případě meritorního rozhodnutí ve prospěch žalované strany by žalovanému byla dvakrát přiznána náhrada nákladů řízení, což zákonodárce dle mínění stěžovatele nezamýšlel. Zastavení řízení stěžovatel navíc nezavinil vlastním jednáním, ale pouze na podkladě předcházejícího soudního rozhodnutí, přičemž až na základě tohoto soudního rozhodnutí bylo zřejmé, který ze dvou žalobců je v daném řízení aktivně legitimován. Stěžovatel má proto za to, že obecné soudy vůči němu postupovaly nepřiměřeně tvrdě, neboť rozhodly o nákladech řízení výše uvedeným způsobem, přestože mohly otázku nákladů řízení řešit až v rozhodnutí o věci samé, případně mohly postupovat ve smyslu §146 odst. 1 písm. c) nebo §150 občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel svým podáním napadá primárně výrok obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti v zásadě není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v otázce náhrady nákladů řízení, pokud napadeným rozhodnutím není zasaženo některé základní právo stěžovatele (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 69, s. 189 a násl. a usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 27, usnesení č. 25, s. 307 a násl.). Ústavní soud však v projednávané věci porušení žádného základního práva stěžovatele neshledal.
Podstatu námitek stěžovatele je možno shrnout do konstatování, že obecné soudy neměly rozhodnout o náhradě nákladů řízení před meritorním rozhodnutím, a pokud tak přesto učinily, měly postupovat dle §146 odst. 1 písm. c), případně dle §150 občanského soudního řádu.
Ústavní soud výše uvedeným tvrzením stěžovatele nemůže přisvědčit. Postupu obecných soudů, které posoudily návrh stěžovatele na "vystoupení z řízení" ve smyslu §41 odst. 2 občanského soudního řádu jako zpětvzetí žaloby, neboť občanský soudní řád možnost "vystoupení z řízení" nezná (v §92 odst. 2 upravuje pouze záměnu účastníků, kdy po "vystoupení" některého účastníka nastupuje na jeho místo účastník jiný, v řízení dosud nevystupující) a za této situace řízení ve vztahu ke stěžovateli zastavily, přičemž rozhodly taktéž o náhradě nákladů řízení, jelikož řízení ve vztahu ke stěžovateli je nutno chápat odděleně od dále probíhajícího řízení, nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Námitka stěžovatele, že ve věci samé nebylo zatím rozhodnuto, nemůže tedy obstát, protože v části řízení, v níž vystupoval stěžovatel jako účastník řízení, bylo řízení zastaveno. Obecné soudy potom postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, když o nákladech řízení rozhodly dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť v případě zaviněného zpětvzetí žaloby, a nedostatek aktivní legitimace je třeba interpretovat jako procesní zavinění stěžovatele, není možno postupovat stěžovatelem navrženým způsobem dle §146 odst. 1 písm. c), a pokud to obecný soud neuzná za opodstatněné, ani dle §150 občanského soudního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 69, str. 189 a násl.).
Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu