ECLI:CZ:US:2007:2.US.390.07.1
sp. zn. II. ÚS 390/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. R. J., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1279/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 10 To 176/2004, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 3 T 16/2003, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 6 T 48/2002, za účasti Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí, s tím, že pokud jde o rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 6 T 48/2002, činí tak z opatrnosti, neboť jím byl zrušen výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 3 T 16/2003. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve v obecné rovině namítl porušení základních práv, v další části již napadá toliko zákonnost postupu soudů. Krajskému soudu v Plzni vytýká, že ho odsoudil za jednání, kterého se měl dopustit ve spolupachatelství s J. M., který byl stíhán jako uprchlý, a to přesto, že se sám dostavil na Krajský soud v Plzni a ve věci byl vyslechnut, přičemž u tohoto výslechu nebyl ani on, ani jeho obhájce přítomen a nemohli se tak k tomuto důkazu vyjádřit. Proti tomuto spolupachateli bylo pak vedeno dále samostatné řízení, což se však nepromítlo do řízení vedeného v jeho případě. V tom spatřuje porušení zákona, neboť byl odsouzen za spáchání trestného činu spáchaného ve spolupachatelství s někým, kdo v dané věci nebyl vyslechnut jako obžalovaný, ale ani jako svědek, ačkoliv to bylo od 26. 10. 2004 možné. Vytýká postupu soudu prvního stupně, že zmařil výslech svědkyně T. tím, že připustil její účast jako veřejnosti u hlavního líčení, aniž ověřil, zda nebude navrhována jako svědek. Dále namítá, že soud nesprávně protokoloval průběh hlavního líčení a přes jeho výhrady nebyla sjednána náprava.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jako takový zásadně není oprávněn vstupovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů podle čl. 90 Ústavy České republiky, tedy pravomoci výkladem a aplikací podústavního práva poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. V rámci principu sebeomezení tak Ústavní soud zásadně nezasahuje v případech porušení podústavního práva, ani v případech, na jejichž posouzení má odlišný názor, pokud se v těchto případech nejedná současně o porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
V daném případě se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů a vyžádal si písemné vyjádření Krajského soudu v Plzni k okolnostem, za nichž došlo k výslechu spolupachatele stěžovatele J. M., a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak konečně i sám stěžovatel uvedl, byl J. M. vyslechnut až po té, co proběhlo hlavní líčení, které proti němu bylo vedeno jako proti uprchlému. Rozsudek byl vynesen dne 18. 10. 2004 a k jeho výslechu, poté, co se dobrovolně dostavil k soudu, došlo až dne 26. 10. 2004. Z vyjádření předsedy senátu Krajského soudu v Plzni, JUDr. Z. M., vyplývá, že řízení proti J. M. bylo vedeno jako proti uprchlému z toho důvodu, že podle sdělení policie nebylo možno vypátrat jeho pobyt, a to přesto, že na něho byl vydán dne 16. 6. 2004 soudkyní Okresního soudu Plzeň-jih příkaz k zatčení, a posléze po zjištění, že se má zdržovat ve Španělsku, Krajským soudem v Plzni zatýkací rozkaz. Kromě toho byl na něj vydán již předtím dne 10. 3. 2003 příkaz k zatčení Okresním soudem v Chebu, kde byl stíhán pro trestné činy krádeže a nedovoleného ozbrojování. Jmenovaný byl dne 26. 10. 2004 vyslechnut toliko k důvodům vazby a následně bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby.
V tomto postupu neshledává Ústavní soud žádné porušení ústavních práv stěžovatele zajišťujících mu právo na řádný proces, neboť výslech J. M., který se uskutečnil dne 26. 10. 2004, se netýkal souzené věci, ale toliko okolností, zda jsou u něho dány vazební důvody. Šlo tedy o postup podle §69 odst. 5 trestního řádu. V takovém případě nebyl důvod vyrozumívat stěžovatele a jeho obhájce o konání tohoto úkonu. Pokud jde o svědkyni T., zmaření tohoto důkazu nelze považovat za porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele na řádný proces, neboť soud tento důkaz neprovedl a jeho neprovedením nevznikla žádná logická mezera v důkazech, na nichž soud vybudoval svůj závěr o vině stěžovatele.
V dalším průběhu řízení bylo Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 10 To 176/2004, rozhodnuto o vyloučení věci obžalovaného J. M. ze společného řízení k samostatnému projednání. Poté bylo rozhodnuto týmž soudem usnesením ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 10 To 176/2004, o odvolání stěžovatele do rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2004, tak, že odvolání bylo zamítnuto a téhož dne bylo rozhodnuto i odvolání obžalovaného J. M. usnesením tak, že ohledně něj byl rozsudek zrušen a věc vrácena v rozsahu zrušení Krajskému soudu v Plzni z toho důvodu, že požádal o postup podle §306a trestního řádu. Z rozhodnutí ve věci tohoto obžalovaného, které Krajský soud v Plzni Ústavnímu soudu zaslal vyplývá, že J. M. byl v samostatném řízení uznán vinným a odsouzen ve stejném rozsahu jako v řízení vedeném proti němu jako uprchlému.
Ústavní soud tedy neshledal, že by obecné soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. dubna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu