ECLI:CZ:US:2007:2.US.393.07.2
sp. zn. II. ÚS 393/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. Ř., zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č. j. 12 Co 163/2006-126, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. září 2005, čj. 13 C 209/2004-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. září 2005, č. j. 13 C 209/2004-108, byla žalovaným (stěžovatelka byla druhou žalovanou) uložena povinnost vyklidit byt blíže specifikovaný ve výroku I. napadeného rozsudku (dále též jen "předmětný byt") a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ani jeden ze žalovaných neprokázal splnění podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1, resp. §708 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.").
K odvolání druhé žalované (stěžovatelky) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2006, č. j. 12 Co 163/2006-126, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a současně se vyjádřil i k námitkám druhé žalované, které byly obsaženy v odvolání. Jednalo se zejména o námitku, že soud prvního stupně neprovedl důkaz její účastnickou výpovědí. V této souvislosti konstatoval, že důkaz účastnickou výpovědí může soud provést pouze tehdy, pokud nelze dokazovanou skutečnost prokázat jinak [§131 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Pochybení shledal odvolací soud pouze v tom, že soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí opomenul odůvodnit zamítnutí návrhu žalovaných na doplnění dokazování. Tato vada ale neměla dle názoru odvolacího soudu vliv na správnost rozhodnutí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Pochybení se měly, dle názoru stěžovatelky, dopustit soudy obou stupňů tím, že neprovedly výslech stěžovatelky jako účastníka řízení. Přestože §131 odst. 1 o. s. ř. neukládá soudu povinnost provádět důkaz výslechem účastníka, stěžovatelka jej výslovně navrhla, takže soud prvního stupně jej měl provést. Dále namítala, že soudy neprovedly důkazy navrhovanými svědeckými výpověďmi svědka H., jakož i důkaz listinami od správce předmětného bytu a orgánu evidence bydliště občanů. Rovněž tak soudy nepřihlédly k dalším skutečnostem, jež vyšly najevo v průběhu řízení (např. potvrzení vedoucího oddělení psychiatrické léčebny; skutečnost, že první žalovaný platil po dobu hospitalizace M. Ř. - zemřelé nájemkyně - nájem v předmětném bytě atd.). Obecné soudy tím, že neakceptovaly žádný z důkazů, které navrhli žalovaní, nýbrž vyšly pouze z důkazů, svědčících v neprospěch žalovaných, porušily zásadu rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Předně je třeba konstatovat, že všechny výhrady stěžovatelky směřují proti postupu obecných soudů při získávání skutkových zjištění (otázka provedení či neprovedení určitých důkazů). V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve věci stěžovatelky konkrétně výslechy svědků, listinné důkazy a účastnická výpověď stěžovatelky) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Na základě příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, lze přisvědčit stěžovatelce v tom směru, že soud prvního stupně zamítl provedení určitých důkazů navrhovaných žalovanými (např. výslech svědka H.), aniž by své zamítavé rozhodnutí blíže odůvodnil. Nicméně v odvolacím řízení se odvolací soud touto otázkou zabýval a dospěl k závěru, že takovéto pochybení nemělo vliv na správnost samotného rozhodnutí. Ke stejnému závěru dospívá po prozkoumání příslušného spisu i Ústavní soud. Ze všech provedených důkazů, přičemž je třeba podotknout, že soudy neprováděly pouze dokazování na základě návrhu žalobce, ale provedly i podrobné dokazování na základě návrhu žalovaných (např. výslechy svědkyň B. a Š.), dospěly soudy k závěru, že na žalované nepřešlo nájemní právo k předmětnému bytu. Tyto závěry jsou logickým vyústěním provedeného dokazování a nejsou s ním ani v extrémním rozporu, který by mohl zakládat důvodnost ústavní stížnosti.
Co se týče neprovedení výslechu žalované, lze ve shodě s odvolacím soudem podotknout, že není povinností soudu tento důkaz provádět. Výpověď účastníka má ve sporném řízení pouze podpůrný význam a zpravidla se výslech nařizuje, pokud nelze skutečnost, která má být prokázána, prokázat provedením jiného důkazního prostředku. V daném případě si ovšem soud, na základě provedení celé řady důkazů, jakož i účastnické výpovědi prvního žalovaného, mohl učinit a také učinil dostatečný obrázek o skutkovém stavu, takže výslech stěžovatelky nebylo třeba provádět.
Ústavní soud tak, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu