ECLI:CZ:US:2007:2.US.397.05.1
sp. zn. II. ÚS 397/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti a) Ing. P. M., b) A. M., zastoupených JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2003, č. j. 12 Co 674/2002-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2005, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jím bylo porušeno jejich ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Současně navrhují, aby jim Ústavní soud oproti státu přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení. Stěžovatelé sice uznávají, že předmětné smluvní ujednání o zřízení věcného břemene, které soudy shledaly absolutně neplatným, není zcela dokonalé, dle něj ale měly soudy vycházet ze skutečné vůle účastníků právního úkonu a z polohopisného plánu, v němž jsou věcná břemena dostatečným způsobem zakreslena. Dle stěžovatelů se soudy řádně s touto otázkou nevypořádaly a v tomto směru jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Zásadním způsobem vybočily ze své ústavní role, když ignorovaly povinnost vykládat úkony v souladu se zásadou dobré víry, nepoužily pravidla oprávněného očekávání a pravidla, podle kterého v nejasnostech je zapotřebí dávat přednost méně neobvyklým, závažným a razantním výkladům.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 5 C 510/2001, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 4. 12. 2001, č. j. 5 C 510/2001-79, vyhověl žalobě na určení, že na pozemcích žalobců, blíže specifikovaných ve výroku I., nevázne věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobců strpět užívání částí těchto pozemků v nezbytně nutném rozsahu chůzí, jízdou motorovými a nemotorovými vozidly, které bylo zřízeno ve prospěch stěžovatelů smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 22. 9. 1999, a které bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Touto smlouvou se obec Pyšel jako tehdejší vlastník pozemků p. č. 608, 609 a 613 původního pozemkového katastru pro obec Pyšel a k.ú. Vaneč zavázala strpět užívání věcného břemene ve prospěch stěžovatelů. V prosinci 1999 a červnu 2000 došlo k rozdělení uvedených pozemků na dílčí parcelní částice, které obec Pyšel prodala žalobcům, v důsledku čehož byli i oni nuceni strpět zatížení věcným břemenem. Soud dospěl k závěru, že smluvní ujednání o zřízení věcného břemene je zcela zjevně neurčité, že tato neurčitost nemůže být zhojena ani polohopisným plánem ani výkladem, a že smlouva je v této části neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 o.z. Výrokem II. rozhodl o nákladech řízení
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 9. 2003, č. j. 12 Co 674/2002-125, zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ve výroku o věci samé v části o určení neexistence věcného břemene ve vztahu k pozemkům ve vlastnictví žalobců a) - g), k) a l) a řízení v této části zastavil (výrok I.), neboť po podání odvolání vzali tito žalobci žalobu zpět. Ve vztahu k ostatním žalobcům rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil (výrok II.) a rozhodl též o nákladech řízení.
Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 27. 4. 2005, č. j. 22 Cdo 2534/2004-174, jako nepřípustné s tím, že v dovolání není nastolena žádná právní otázka, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Krajský soud v Brně. Výhrady stěžovatelů označil za nedůvodné, přičemž setrval na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Žalovaní č. 3. a 5 coby vedlejší účastníci řízení ve svém vyjádření vyslovili přesvědčení, že soudy neporušily tvrzená ústavní práva stěžovatelů. Zejména upozornili na to, že soudy nikdy neprohlásily za absolutně neplatnou smlouvu jako celek, ale pouze její vadný bod a), takže stěžovatelé mohou plně využívat práv z ní plynoucích.
V replice na vyjádření stěžovatelé setrvali na své argumentaci, užité v ústavní stížnosti, kterou podpořili judikaturou Ústavního soudu.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání, je povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu).
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé odvozují včasnost podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jimi podaném dovolání. Vycházejí tedy z výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě ovšem musí Ústavní soud zkoumat, zda k odmítnutí dovolání skutečně došlo z důvodů, závisejících na uvážení dovolacího soudu. Tato úprava míří především na případy dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Aby tedy bylo možné postupovat podle citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu, musí být dovolacímu soudu předestřena otázka, která je způsobilá toho, aby byla podrobena úvaze, zda jde o otázku zásadního právního významu. V případě odmítnutí dovolání, přípustného pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., totiž nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy. Tak tomu např. není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že odvolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Logicky a nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné také dovolání v režimu přípustnosti podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jestliže odvolatel se sice zaštítí obecně způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jeho argumenty předestřené v dovolání však nejsou způsobilé vyvolat úvahu o tom, zda jde o otázky zásadního právního významu, neboť všechny směřují k posouzení skutkových zjištění.
Tak tomu je i v projednávaném případě. Z obsahu stěžovateli podaného dovolání vyplývá, že sice formálně opřeli přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nicméně se omezili toliko na kritiku správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. hodnocení důkazů. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, dovolání bylo odmítnuto z důvodu, že stěžovatelé žádnou otázku, která by měla činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, tak jak má na mysli ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., nenastolili. Tento závěr nepřísluší Ústavnímu soudu věcně přezkoumávat, neboť stěžovatelé rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností nenapadli.
Jestliže tedy stěžovatelé uvedli nezpůsobilé dovolací důvody ve vztahu k přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolací soud se nemohl zabývat otázkou, zda odvolací rozhodnutí má zásadní právní význam či nikoli. Jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání tedy nezáviselo na úvaze o právním významu odvolacího rozhodnutí, ale naopak, bylo přímým a předvídatelným důsledkem toho, že stěžovatelé v dovolání neotevřeli žádnou zásadní právní otázku a jejich námitky tak nemohly být pod přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vůbec podřazeny.
Z výše uvedeného plyne ten důsledek, že rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, které záviselo nikoli na uvážení soudu, nezakládá počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Proto stěžovatelům počala 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti běžet nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, ale již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), tj. od 28. 11. 2003. Lustrací návrhů podaných Ústavnímu soudu bylo sice zjištěno, že stěžovatelé podali proti nyní napadenému rozsudku odvolacího soudu v zákonné lhůtě ústavní stížnost, ale toliko do výroku o nákladech řízení. Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 14/04, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Proti výroku ve věci samé podali až nyní projednávanou stížnost, tedy zcela evidentně po uplynutí zákonné lhůty dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 762/02, IV. ÚS 715/05, III. ÚS 10/06, II. ÚS 609/06, II. ÚS 2102/07 a další).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako opožděně podanou.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatelů co do uhrazení nákladů jejich právního zastoupení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj