ECLI:CZ:US:2007:2.US.398.06.1
sp. zn. II. ÚS 398/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky E. L., zastoupené JUDr. Hanou Píchovou, advokátkou se sídlem Májová 23, Cheb, proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 24.1. 2006 sp. zn. 7 T 129/2002 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. 6 To 176/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností navrhla stěžovatelka zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů pro porušení svých ústavně zaručených práv a svobod dle čl. 4 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením okresního soudu byl podle ust. §340b odst. 1 trestního řádu za použití ust. §45a odst. 4 trestního zákona přeměněn stěžovatelce celý trest obecně prospěšných prací, který jí byl uložen ve výměře 300 hodin trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 8. 2002, sp.zn. 7 T 129/2002, na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 150 dnů. Podle ust. §39a odst. 2 písm. b) trestního zákona byla stěžovatelka zařazena pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem.
Krajský soud shora uvedeným usnesením rozhodl o stížnosti stěžovatelky tak, že ji podle ust. §148 odst. 1 písm. c) trestního zákona zamítl.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je její nesouhlas s naplněním podmínek trestního řádu pro přeměnu trestu, neboť to, že nevykonala obecně prospěšné práce, se nestalo z její viny, proto, že by se k nim stavěla odmítavě (v této souvislosti uvedla, že v době, kdy jí byl uložen trest obecně prospěšných prací, žila se svojí matkou, byla silně pod jejím vlivem, matka je nevyrovnaná, má psychické problémy, stěžovatelka pod jejím vlivem odmítala zásilky od soudů a úřadů převzít).
Po prostudování ústavní stížnosti, příloh a spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, jemuž vytýká, že ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, týkající se zákonné podmínky upravené v ustanovení §45a odst. 4 trestního zákona, že zaviněně nevykonala uložený trest obecně prospěšných prací.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy. Proto mu nepřísluší vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů a "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem.
V dané věci Ústavní soud neshledal porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovatelce byl zaručen přístup k nezávislému a nestrannému soudu a nebylo jí bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Napadené usnesení je výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky).
Obecné soudy při hodnocení zákonných podmínek podle ustanovení §45a odst. 4 trestního zákona vzaly do úvahy, zda stěžovatelka uložený trest obecně prospěšných prací ve stanovené době vykonala nebo zaviněně nevykonala. V tomto směru dospěly k odůvodněnému závěru, že stěžovatelka zaviněně nevykonala ve stanovené době uložený trest obecně prospěšných prací a rozhodly o jeho přeměně v trest odnětí svobody.
V této souvislosti obecné soudy poukázaly na to, jakým způsobem a s jakými problémy bylo stěžovatelce doručováno nařízení výkonu uloženého trestu obecně prospěšných prací. Stěžovatelka byla nedostupná, bylo po ní bezvýsledně pátráno a opakovaně se jí nedařilo doručovat. Okresní soud uvedl, že stěžovatelka po poučení odmítla převzít trestní příkaz a dále se o věc nezajímala, nekontaktovala ani soud, ani probační a mediační službu. Teprve dne 26. 5. 2004 se stěžovatelce podařilo doručit usnesení o nařízení výkonu trestu obecně prospěšných prací, minimálně tedy od uvedené doby odsouzená věděla, že má trest uložen a byla také poučena o přeměně trestu na nepodmíněný, pokud jej nevykoná. Stěžovatelka přesto nereagovala a do 26. 5. 2005, tedy do roku od doručení usnesení o nařízení výkonu trestu obecně prospěšných prací trest nevykonala, ani vykonávat nezačala, dokonce nesplnila ani základní podmínku, resp. výzvu, že se má do 14ti dní od doručení usnesení dostavit do Ašské služby, s.r.o. k projednání podmínek výkonu trestu. Bylo čistě záležitostí stěžovatelky, jak se k věci a k výkonu trestu postaví. Trest obecně prospěšných prací je trestem alternativním, ukládaným za situace, kdy jsou podmínky pro uložení trestu odnětí svobody. V takové situaci je na odsouzeném, aby řádným výkonem trestu a svým chováním nezapříčinil přeměnu trestu. Stěžovatelka se o výkon trestu nijak nezajímala, nevyvinula žádnou iniciativu směřující k jeho vykonání v zákonem stanovené lhůtě, i když musela být srozuměna s možností přeměny trestu. Nebyly zjištěny žádné objektivní překážky, jež by ovlivňovaly schopnost a možnost stěžovatelky uložený trest vykonat a ani sama stěžovatelka žádné takové objektivní překážky a skutečnosti neuváděla. Proto soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka ve stanovené lhůtě (k tomu srov. ust. §45a odst. 3 trestního zákona) trest obecně prospěšných prací z vlastního zavinění nevykonala, a je tak namístě přeměna původně uloženého trestu obecně prospěšných prací na nepodmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatelka neměla zájem využít dané možnosti vykonat trest na svobodě.
Soudy též přiléhavě v reakci na námitky stěžovatelky - které ostatně téměř doslovně opakuje v ústavní stížnosti, a činí tak z Ústavního soudu další instanci v obecném soudnictví, která mu nepřísluší - uvedly, že nelze brát v potaz argumenty stěžovatelky, že za nevykonání trestu obecně prospěšných prací může její psychicky narušená matka; stěžovatelka již byla plnoletá, byla řádně poučena o následcích nevykonání trestu, a pokud měla nějaké pochybnosti, mohla se kdykoliv informovat u příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnost rovněž namítala, že jí nebyl řádně doručen trestní příkaz. Argumentovala, že trestní příkaz okresního soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 7 T 129/2002, měl podle názoru soudů nabýt právní moci dne 17. 9. 2002, s čímž však stěžovatelka nesouhlasí. Trestní příkaz jí nikdy nebyl doručen. Dne 13.9.2002 sdělilo totiž Obvodní oddělení policie v Aši Okresnímu soudu v Chebu, že byl proveden pokus o doručení trestního příkazu a stěžovatelka jej bez uvedení důvodu odmítla převzít. Přípisem ze dne 19. 9. 2002 dal soudce Okresního soudu v Chebu pokyn Obvodnímu oddělení policie v Aši k novému doručení trestního příkazu, ve kterém poučil policii, jak má při doručování postupovat, přičemž dopis byl vypraven dne 23. 9. 2002 Přesto byla na trestním příkazu vyznačena právní moc ke dni 17. 9. 2002, tedy ještě předtím, než byl pokyn soudu vypraven a ve spise není obsažen také žádný doklad o tom, že by znovu odmítala převzetí.
K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, nesprávně interpretovala poukazovaný přípis okresního soudu policejnímu orgánu (str. 49 spisu). V něm je toliko reagováno na zprávu policejního orgánu o odepření přijetí trestního příkazu (str. 45 spisu), ve kterém však absentuje explicitní uvedení toho, že stěžovatelka byla při doručování poučena, že jestliže odmítne bez důvodu přijetí zásilky, bude se písemnost považovat za doručenou dnem odmítnutí přijetí. V tomto přípisu adresovaném policejnímu orgánu okresní soud uvedl, že bez tohoto poučení na místě není možné brát zásilku jako doručenou. Proto požádal policejní orgán, aby v další případné zprávě o odmítnutí přijetí zásilky bylo uvedeno, zda bylo takto postupováno. Tedy, z takového přípisu okresního soudu jednoznačně plyne, že implicitně vyzval policejní orgán k novému doručení pouze za situace, že v předchozím případě nebyla stěžovatelka poučena ve shora uvedeném směru; v opačném případě bylo na policejním orgánu, aby doplnil svou předchozí zprávu o doručení o explicitní uvedení informace, že stěžovatelka byla poučena o následcích bezdůvodného odepření převzetí. Policejní orgán reagoval další zprávou adresovanou okresnímu soudu, kde již výslovně uvedl, že stěžovatelka předtím poučena byla (str. 48 spisu). Z tohoto důvodu nebylo již zapotřebí trestní příkaz znovu doručovat a nastoupila dispozice právní normy zakotvená v ust. §64a odst. 2 trestního řádu (upravujícím otázku odepření přijetí písemnosti), tedy že trestní příkaz se považuje za doručený dnem, kdy přijetí bylo odepřeno. Ostatně ani stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila, že by nebyla poučena ve shora uvedeném smyslu při doručování trestního příkazu policejním orgánem.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu