ECLI:CZ:US:2007:2.US.409.06
sp. zn. II. ÚS 409/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele F. R., zastoupeného JUDr. Lubomírem Karlínem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Masarykovo nám. 30, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 12. 2004, čj. 4 C 61/2002-364, rozsudku Krajského osudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 14. 4. 2005, čj. 15 Co 101/2005-417, a výroku sub I usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 2. 6. 2006, čj. 22 Cdo 2811/2005-468, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, a Nejvyššího soudu, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 4 C 61/2002, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Pelhřimově ze dne 21. 12. 2004 rozsudkem ze dne 4 C 61/2002-364, zrušil na základě žaloby P. R. a Š. R., oby bytem v Humpolci, Na Rybníčku 1313, podílové spoluvlastnictví těchto žalobců a stěžovatele (žalovaného) k objektu bydlení čp. 41 na st. p. č. 41, st. p. č. 41, p. p. č. 180/10 a p.p.č. 180/18 v kat. území Rozkoš u Humpolce, zapsaný na LV 168, u kat. úřadu pro Vysočinu, pracoviště Pelhřimov. Z odůvodnění rozsudku mimo jiné plyne, že uvedený objekt měli žalobci a stěžovatel v podílovém spoluvlastnictví. Soud rozhodoval dle §142 o.z. za situace, kdy společné užívání nemovitosti nebylo možné. Vzhledem k tomu, že šlo o nemovitost reálně dělitelnou, rozhodl tak, že do výlučného spoluvlastnictví stěžovatele připadají nemovitosti uvedené ve výroku II tohoto rozhodnutí a do podílového spoluvlastnictví žalobců, na němž se každý podílejí id. 1/2, pak nemovitosti vymezené ve výroku III rozhodnutí. Výrokem sub IV pak soud zřídil věcné břemeno vedení vodovodu a kanalizace, blíže specifikované v uvedeném výroku. Konečně pak rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolání stěžovatele neshledal důvodným. Skutkové i právní závěry soudu prvého stupně měl za správné.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2. 6. 2006, čj. 22 Cdo 2811/2005-468, odmítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soudy dle jeho názoru ignorovaly jeho tvrzení o nedůvodnosti žaloby a neprovedly jím navržený důkaz výslechem svědkyně M. Ž., který měl sloužit " k objasnění dalších skutečností, jež mohly mít vliv na příznivější rozhodnutí v jeho prospěch", a ve svých rozhodnutích ani neodůvodnily tento svůj postup. Stěžovatel v tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k tzv. opomenutým důkazům.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatel shledává zásadním pochybením obecných soudů, že neprovedly důkaz výslechem M. Ž., resp. že tento svůj postup řádně neodůvodnily.
Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že uvedená svědkyně byla v řízení před soudem prvého stupně vyslechnuta v části řízení, předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 14. 10. 2003, čj. 15 Co 550/2003-274. V následující části řízení před soudem prvého stupně zástupce stěžovatele k dotazu soudu při jednání dne 11. 11. 2004 konstatoval, že žádá 14denní lhůtu pro poradu s klientem s tím, že poté sdělí, zda má návrhy na dokazování. Poté v přípisu ze dne 2. 12. 2004 uvedl, že po projednání s klientem nemá žádné důkazní návrhy. Stěžovatel sice v mezičase v jednom ze svých přípisů soudu takový požadavek zmínil, u následujícího jednání dne 21. 12. 2004, u něhož byl přítomen jak stěžovatel, tak i jeho právní zástupce, takový návrh již nezazněl a účastníci konstatovali, že nečiní návrh na doplnění dokazování. Výtka ve smyslu neprovedení navržených důkazů nebyla ani předmětem odvolání stěžovatele. V odvolacím řízení sama M. Ž. dopisem navrhla svůj výslech "ohledně jejího zhoršeného zdravotního stavu", zřejmě v důsledku situace, řešené v projednávaném případě. Při jednání před odvolacím soudem dne 24. 3. 2005 byli účastníci s tímto přípisem seznámeni. Právní zástupce stěžovatele i poté uvedl, že žádné důkazní návrhy nemá.
Dle §120 odst. 1 věta prvá o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Ústavní soud vzal v úvahu shora uvedená zjištění, včetně skutečnosti, že stěžovatel byl v řízení zastoupen právním zástupcem, a dospěl k závěru, že stěžovatel výslech uvedené svědkyně v řízení ani nenavrhl. Pokud takový zájem stěžovatel měl, bylo na jeho právním zástupci (resp. i na něm samém), aby na něj i při jednání před soudem upozornil a trval na něm. Nebyl-li takový návrh ani podán, pak přirozeně není namístě ani argument, že rozhodnutí obecných soudů postrádalo náležité odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o.s.ř.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Ustanovení, garantující toto právo, nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu