ECLI:CZ:US:2007:2.US.415.07.1
sp. zn. II. ÚS 415/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. S., zastoupeného Mgr. D. S., proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 19 Co 113/2005 (v rozsahu v němž nebyl zrušen výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu) a návrhu na zrušení ustanovení §54 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb. ve slovech " Nedošlo-li k určení otcovství podle předchozích ustanovení", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a současně navrhuje zrušení ustanovení §54 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb. (dále jen zákon o rodině) ve slovech "Nedošlo-li k určení otcovství podle předchozích ustanovení".
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že soud prvého stupně zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal určení, že souhlasné prohlášení K. Ž. a jejího manžela J. O. o určení otcovství k nezletilému M. Ž. (nar. 3. 10. 2000) je neplatné. Dále zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení, že je otcem nezletilého, zamítl návrh týkající se úpravy poměrů k nezletilému a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil (vyjma výroku o nákladech řízení, který částečně změnil).
Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele zrušil rozsudek městského soudu ve výroku o určení neplatnosti souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství a ve výrocích ohledně nákladů řízení a dále zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 10. 2004, č.j. 17 C 14/2003-49, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 25. 11. 2004, ve výrocích I., V. a VI (týkajících se neplatnosti souhlasného prohlášení rodičů a nákladů řízení). Důvodem pro zrušení rozhodnutí byly vady řízení, spočívající v tom, že odvolací soud nahradil právní kvalifikaci zaujatou soudem prvního stupně kvalifikací odlišnou a sám ve věci rozhodl, aniž rozhodnutí soudu prvého stupně podle §221 odst. 1 o.s.ř. zrušil. Ve vztahu k rozhodnutí o zamítnutí návrhu na určení otcovství k nezletilému a o úpravě výchovy a výživy dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V dané věci je nesporné, že otcovství k nezletilému bylo v souladu se stávající právní úpravou určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným dle §52 zákona o rodině. Řízení o určení neplatnosti tohoto prohlášení dosud nebylo pravomocně skončeno a věc byla na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Ústavní soud má zato, že za dané procesní situace nemůže ústavní stížnost, byť směřuje proti pravomocnému výroku o zamítnutí návrhu na určení otcovství stěžovatele, projednávat do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu na určení neplatnosti souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství. S ohledem na stávající právní úpravu totiž oba výroky bezprostředně souvisí a není možné se zabývat otázkou možnosti určení "dalšího otcovství" za situace, kdy otcovství k nezletilému je zákonu odpovídajícím způsobem určeno. Na uvedené situaci nemůže nic změnit ani návrh stěžovatele na zrušení části §54 odst. 1 zákona o rodině, kterým se stěžovatel, posuzováno v kontextu stávající právní úpravy otázky určování otcovství, v podstatě ze strany Ústavního soudu domáhá pozitivní právní úpravy, která však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud čistě hypoteticky, aniž by předjímal možnosti rozhodnutí v této věci, uvádí, že ani případné vyhovění návrhu na zrušení části uvedeného ustanovení by nemohlo řešit situaci stěžovatele, aniž by bylo obecnými soudy rozhodnuto ohledně otcovství již určeného.
V daném případě se obecné soudy budou návrhem stěžovatele, který je výchozím pro posouzení možnosti podat návrh na určení otcovství dle ustanovení §54 zákona o rodině, teprve zabývat a stěžovatel tedy má jiný prostředek k ochraně svých tvrzených práv ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z ustanovení zákona o Ústavním soudu vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a Ústavní soud se zásadně orientuje na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon.
Ústavní soud si je vědom závažnosti dané problematiky i vývoje judikatury Evropského soudu pro lidská práva v obdobných věcech, nicméně jak již uvedl, není v tomto konkrétním případě oprávněn do nastolené procesní situace zasahovat. Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek řízení před obecnými soudy, má zato, že je věcí především obecných soudů, aby za použití ústavně konformního výkladu ustanovení §52 zákona o rodině, týkajícího se souhlasného prohlášení rodičů ve vazbě na možnost domáhat se určení neplatnosti takovéhoto prohlášení ze strany biologického rodiče, zvažovaly i možnost stěžovatele domáhat se prostřednictvím podané žaloby práva chráněného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel má jiné procesní prostředky k ochraně svého práva, nezbylo než posoudit ústavní stížnost jako předčasnou a návrh odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení části ustanovení §54 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb. byl odmítnut dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o návrh akcesorický, které "sleduje osud ústavní stížnosti". Pokud je totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možnosti projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu