ECLI:CZ:US:2007:2.US.499.07.1
sp. zn. II. ÚS 499/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1. K. P. a 2. O. P., obě zastoupeny Mgr. M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2006 č. j. 13 Co 561/2006-236, výrokům I., II., V.,VI: a VII. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 3. 2006 č. j. 91 Nc 543/2003-180 a návrhu na zrušení ustanovení §27 odst. 4 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zrušení §27 odst. 4 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen zákon o rodině), neboť nebylo rozhodnuto o návrhu 1. stěžovatelky, pokud se týká výkonu rozhodnutí o styku s nezletilým, stěžovatelce byl násilím odebrán syn, ze strany otce bylo stěžovatelce bráněno ve styku a styk s dítětem byl ze strany soudů nepřiměřeně omezen.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně Ústavní soud zjistil, že napadenými rozhodnutími byl nezletilý M. J. (nar. 28. 1. 2003) svěřen do výchovy otce O. J., matce bylo stanoveno výživné a určen styk se synem každý sudý kalendářní týden v roce v pondělí od 13.00 hod. do 16.00 hod. za přítomnosti otce. Návrh otce na zbavení matky rodičovské zodpovědnosti a na zrušení předběžného opatření o úpravě styku nezletilého s matkou byl zamítnut a bylo rozhodnuto, že styk druhé stěžovatelky O. P. (babičky ze strany matky) s nezletilým se neupravuje.
Prvá stěžovatelka namítá, že soudy vycházely z faktické situace, ale nevyhodnocovaly, proč k ní došlo, tedy nehodnotily věci ve všech souvislostech, rozhodovaly ve prospěch otce, přičemž nepřihlédly k tomu, že k vyhrocení situace došlo de facto únosem dítěte od matky a hrubým bráněním matce ve styku s dítětem. Nezletilý byl až do doby převzetí otcem, tj. do věku 10 měsíců, v péči matky, aniž sociální pracovnice zjistily jakékoliv nedostatky. V této době otec o nezletilého neprojevoval zájem a dítě bylo zcela vázáno na matku, přičemž citovou vazbu matky k nezletilému do doby jeho násilného odebrání nikdo nezkoumal a stěžovatelka má proto pochybnosti ohledně objektivnosti znaleckého posudku. Stěžovatelka má v současnosti velmi dobrý vztah se synem, který se v její přítomnosti cítí dobře a bezproblémově s ní komunikuje. Má tedy za to, že není nutná přítomnost otce u styku, a to ani s ohledem na věk syna, který navíc zvládá i kontakt se zcela cizími lidmi. Určený rozsah styku se synem považuje za nedostatečný, pravidelně jej realizuje, avšak často je jí v něm bráněno ze strany otce pod různými záminkami.
Druhá stěžovatelka - babička nezletilého - uvádí, že nemá žádnou možnost vídat svého vnuka. Pokud je to v zájmu dítěte, měl by soud mít povinnost styk s prarodiči určit. S ohledem na věk babičky a matky, by babička neměla mít menší právo stýkat se s vnukem než jeho rodiče, či babička ze strany otce, která vídá nezletilého dle svého uvážení.
Soudům je dále vytýkáno, že nereagovaly na návrh matky na výkon rozhodnutí, přestože otec maří styk s nezletilým, a neplní tak vykonatelné rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že při projednávání ústavní stížnosti je vázán jejím petitem, a mohl se proto zabývat pouze námitkami stěžovatelek vztahujícími se k předmětu řízení, jehož výsledkem byla napadená rozhodnutí. Námitky vztahující se k rozhodování soudů ohledně návrhu na výkon rozhodnutí, či průtahům v řízení o výkon rozhodnutí, nemohly být, s ohledem na petit návrhu, v souvislosti s touto ústavní stížností posouzeny.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti však nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatelky pouze opakují argumenty předkládané již v řízení před obecnými soudy a ze strany Ústavního soudu se tak domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, opravňující soudy rozhodnout. Soudy dostatečně podrobně a přiléhavě zdůvodnily své právní závěry, a to jak závěry týkající se vhodnosti svěření nezletilého do péče otce, tak závěry týkající se úpravy styku matky s nezletilým a návrhu na úpravu styku babičky s nezletilým. Účelem řízení přitom bylo zajistit ochranu zájmů nezletilého, tedy aby nezletilý vyrůstal v co nejpříznivějším výchovném prostředí a byl mu zajištěn styk s oběma rodiči v rozsahu zohledňujícím věk dítěte a jeho dosud vytvořené citové vazby. Předmětem řízení tedy nebylo zjištění, nakolik se oba rodiče podíleli na vzniklé nepříznivé situaci, která vedla ke sporu o svěření dítěte do péče, eventuelně i k odcizení matky, ale především zajištění vyhovující péče o nezletilého, s ohledem na jeho stávající citové vazby a potřeby, pro dobu po vydání rozhodnutí. V tomto směru byly právní závěry obecných soudů podloženy i znaleckým posudkem, z něhož jednoznačně vyplynulo, že výchovné prostředí otce je pro nezletilého vhodnější, otec osobní péči o dítě od jeho útlého věku bezproblémově a zodpovědně zvládá, plní svou rodičovskou roli a potřeby dítěte jsou po všech stránkách včetně stránky citové saturovány. Odnětí dítěte z péče otce by bylo pro nezletilého těžce psychotraumatizující s trvalými následky na jeho psychickém zdraví. Obecné soudy rovněž dostatečně zřejmě zdůvodnily stanovený rozsah styku nezletilého s matkou s ohledem na to, že dítě s matkou kontakt zatím navazuje a teprve postupná adaptace je předpokladem pro širší styk. Obdobně bylo zdůvodněno i hledisko ohledně prospěšnosti úpravy styku nezletilého s babičkou, i důvod nadbytečnosti vypracování dalšího znaleckého posudku.
Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, z nichž byly dovozeny právní závěry, Ústavní soud připomíná, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Jsou to právě obecné soudy, které důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), pravdivosti a věrohodnosti a Ústavní soud není oprávněn hodnocení důkazů přehodnocovat, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně a logicky odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vzhledem k tomu, že předním kriteriem, kterým byly obecné soudy při rozhodování vedeny, byl zájem dítěte, neshledal Ústavní soud důvod jejich právní závěry z ústavního hlediska zpochybňovat.
Prvá stěžovatelka, která, jak je zřejmé z obsahu spisu, projevuje od roku 2005 trvalý zájem o syna a pravidelně za ním dojíždí do republiky, má možnost opětovně požádat o změnu úpravy styku s nezletilým v návaznosti na probíhající adaptaci dítěte a jeho rozumový a citový vývoj. V rámci případného rozšíření styku s dítětem je možné vytvoření citové vazby dítěte i na babičku, a to přirozenou cestou poznáváním širšího okruhu příbuzných ze strany matky.
Rovněž druhá stěžovatelka, babička nezletilého, má možnost, s ohledem na další vývoj dítěte a eventuální upevnění jeho vztahu s matkou, požádat o úpravu styku s nezletilým. Ústavní soud má za to, že úpravu styku babičky s nezletilým je nutno posuzovat nejen s ohledem na zájem babičky, jak uvádí obecné soudy, ale i v zájmu nezletilého s ohledem na upevňování a rozvíjení vzájemných rodinných vztahů, tím spíše vztahů s velmi blízkým biologickým příbuzným jako je babička. Je však třeba zvážit okolnosti konkrétního případu a k úpravě styku přistoupit především s ohledem na potřeby a zájmy dítěte, aniž by však byla možnost k vytvoření vazeb na babičku vůbec eliminována. (Ústavní soud v této souvislosti, byť nad rámec nyní přezkoumávaného rozhodnutí, připomíná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bronda proti Itálii, dle nějž i na vztahy dětí a jejich prarodičů, s nimiž určitou dobu žily, lze vztáhnout stejnou ochranu jako na vztah mezi rodičem a dítětem.)
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud nezjistil porušení základních práv, jichž se stěžovatelky dovolávají. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelky měly a nepochybně využily možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svých práv. Skutečnost, že obecné soudy napadená rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv se rozhodnutí může ze subjektivního hlediska jevit jako nespravedlivé či být dokonce z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Ústavní soud rovněž neshledal porušení čl. 38 Listiny, neboť věc byla projednána zákonným soudcem a námitka ohledně průtahů řízení se nevztahovala k řízení předcházejícímu napadeným rozhodnutím.
Ve vztahu k namítanému porušení čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že se jedná o článek systematicky začleněný do hlavy prvé Listiny, přičemž principy v něm obsažené se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. Tímto konkrétním právem je stěžovatelkami tvrzené porušení čl. 36 Listiny, tedy práva na spravedlivý proces, jehož porušení však konstatováno nebylo.
Návrhem stěžovatelek na zrušení části ustanovení §27 odst. 4 zákona o rodině (odůvodněným pouze odkazem na argumentaci ústavní stížnosti) se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť jak vyplývá z ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu a lze jej podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelky neztotožňují se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení části ustanovení §27 odst. 4 zákona o rodině byl odmítnut dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o návrh akcesorický, který "sleduje osud ústavní stížnosti".
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu