ECLI:CZ:US:2007:2.US.518.07
sp. zn. II. ÚS 518/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. března 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného Mgr. Alicí Valenzovou, advokátkou se sídlem Pařížská 5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1498/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. 2. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na řádný a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15.5.2006, sp. zn. 27 T 45/2005, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle ust. §197a odst. 1, trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1.8.2006, sp. zn. 50 To 410/2006, zrušil výrok okresního soudu o trestu a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodl o dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu tak, že jej odmítl podle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jej shledal zjevně neopodstatněným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo dojít porušením zásad trestního řízení ze strany soudů obou stupňů, zejména nedůsledným uplatněním zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Podle zásady in dubio pro reo z pochybností o vině těží obviněný, který nemá povinnost prokazovat svou nevinu. Stěžovatel je však toho názoru, že soudy obou stupňů výše uvedeným způsobem nepostupovaly a v návaznosti na to pak po zhodnocení důkazů učinily takové právní závěry, jež nejsou v souladu se skutkovými zjištěními. Takový nesoulad je jiným nesprávným hmotně právním posouzením a byl tedy naplněn dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Přestože dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodil, že rozhodnutí soudů obou stupňů je založeno na nesouladu právního závěru soudu se skutkovými zjištěními a připustil tak naplnění tohoto dovolacího důvodu, podané dovolání odmítl, čímž porušil základní právo stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou námitek obsažených v ústavní stížnosti je opakování námitek proti učiněným závěrům o skutkovém stavu, které stěžovatel uplatnil již v řízeních o opravných prostředcích, zejména o odvolání, které řízení o ústavní stížnosti předcházelo.
S těmito námitkami se obecné soudy vypořádaly a jejich názory Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí akceptoval a zdůvodnil proč. Přitom Ústavní soud bral v úvahu, že posuzování stěžovatelových námitek ke skutkovým zjištěním je ze strany Nejvyššího soudu zákonem omezené. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele Nejvyšší soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadené rozhodnutí vybočilo z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v postupu dovolacího soudu zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu