ECLI:CZ:US:2007:2.US.519.06
sp. zn. II. ÚS 519/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. H. L., zastoupené JUDr. Jarmilou Zichovou, advokátkou, se sídlem Pellicova 2c, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2006, sp. zn. 7 Tdo 383/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2005, sp. zn. 3 To 254/2005, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 8. února 2005, č. j. 1 T 324/2004-117, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Brně, a 3) Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, a 3) Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 28. července 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 8. února 2005, č. j. 1 T 324/2004-117, kterým byla uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 trestního zákona, kterého se dopustila tím, že jako matka nezletilého dítěte se odmítla podrobit rozsudku o úpravě styku otce s nezletilým tím, že neplnila svou povinnost předat ve specifikovaných dnech nezletilého ve stanovené době jeho otci, za což jí byla po předchozí marné výzvě uložena pokuta ve výši 3.000 Kč, a i přes toto opatření neumožnila styk otce s nezletilým synem, a za to jí byl uložen trest odnětí svobody na dva měsíce, podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2005, sp. zn. 3 To 254/2005, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto její odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2006, sp. zn. 7 Tdo 383/2006, kterým bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto její dovolání. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a základní práva nezletilého M. L. podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
K tvrzenému porušení základních práv mělo podle stěžovatelky dojít tím, že obecné soudy aplikovaly pouze trestní řád a nikoliv i normy vyšší právní síly, které byly porušeny. V řízení namítala nevěrohodnost svědka Š. Š. (otce nezletilého) a v návaznosti na to navrhovala vyslechnutí řady svědků. Tato námitka přitom zapadla do celkové její obhajoby, vycházející z nedobrých vztahů mezi ní a otcem s tím, že nezletilým jsou vnímány nejen vztahy otce s matkou, ale i vztahy otce s ním samým, jak vyplývá z doložených listin (dopisy nezletilého Ježíškovi, panu premiérovi a panu prezidentovi). Poukazuje na to, že styk nepřipustila z důvodu obavy z otce, který ji a její osmnáctiletou dceru fyzicky napadl v roce 1997, jakož i s ohledem na jeho provedenou výhrůžku krádeže urny z hrobu jejích rodičů a jeho vulgární nadávky, v přítomnosti nezletilého dne 19. května 2004. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud označil za zjevně neopodstatněnou její námitku, že opatrovnický soud nereagoval ve stanovené lhůtě na její návrh na vydání předběžného opatření ze dne 6. června 2004, neodborně a laicky označený jako návrh na vydání předběžného opatření o zákazu styku otce s nezletilým dítětem. Byla totiž odsouzena za neumožnění styku otce s nezletilým od července do září 2004. V říjnu 2004 opatrovnický soud styk otce s nezletilým předběžným opatřením zakázal a z časové posloupnosti je zřejmé, že byl důvodný již v období, za které byla odsouzena.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv jednou z dalších instancí všeobecného soudnictví. Nezabývá se tedy případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud tím není zároveň porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavněprávní kompetencí k ochraně práv disponují obecné soudy, které jsou z toho důvodu oprávněny rozhodovat o návrzích důkazů a o případných rozporech mezi provedenými důkazy, resp. skupinami důkazů. Do této jejich pravomoci zásadně není Ústavní soud oprávněn zasahovat, pokud je jejich rozhodnutí přesvědčivě odůvodněno a odpovídá právním předpisům a principům. Pouhá polemika s právním názorem obecných soudů není sama o sobě důvodem k ústavní stížnosti. Tento ustálený názor Ústavního soudu plně dopadá i na posuzovaný případ.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 1 T 324/2004, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka při řešení svých záležitostí předkládá státním orgánům velké množství podání, ale sama se zásadně úředních úkonů neúčastní a na výzvy k součinnosti nereaguje, ani pomoc k všestranně přijatelnému řešení nevyhledává. Vztah stěžovatelky s otcem jejího nezletilého syna je špatný, a to prakticky od narození nezletilého (18. května 1996) a kontakt mezi nezletilým a jeho otcem se až na (dvě) výjimky neuskutečnil. Tuto skutečnost odpovídající tvrzení stěžovatelky v rámci její obhajoby vzaly obecné soudy v potaz, avšak vyvodily z nich poněkud jiný závěr pro vytýkaný skutek než stěžovatelka. Konstatovaly, že s ohledem na absenci styku otce s nezletilým, je vztah mezi nimi ve vědomí nezletilého formován výlučně stěžovatelkou a to s ohledem na její animozitu s otcem výlučně negativně. I případný výjimečný konflikt mezi stěžovatelkou a otcem v přítomnosti nezletilého, pokud se stal, nemohl mít na formování vztahu mezi otcem a nezletilým výraznější vliv (str. 4 usnesení odvolacího soudu). Tento skutkový závěr přitom není založen ani tak na výpovědi otce, jehož důvěryhodnost se stěžovatelka svými důkazními návrhy snažila zpochybnit, jako především navýpovědi a zprávách pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí Fadrné, zprávě z psychologického vyšetření nezletilého, vypracované Mgr. D. D. na popud stěžovatelky (jiná znalecká šetření stěžovatelka odmítala), a konvenuje i s právními závěry rozhodnutí opatrovnického soudu v souběžně probíhajícím řízení. Tento právní závěr se přitom jeví být ústavně souladným s tím, že zároveň dává opodstatnění rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na psychologické vyšetření otce (hlavní líčení konané 8. února 2005), respektive s jejími důkazními návrhy v odvolacím řízení, na které odvolací soud reflektoval čtením částí spisů opatrovnického soudu, které tyto důkazy (přinejmenším co do podstaty) obsahovaly. Je zcela zřejmé, že důkazy dále osvědčující velmi negativní vztah stěžovatelky s otcem nebyly vůbec způsobilé cokoliv změnit na závěru obecných soudů, že s ohledem na její soustavné negativní formování nezletilého vůči otci, se stěžovatelka nemohla následně opodstatněně dovolávat tohoto negativního vztahu a z ní vyplývající úzkosti nezletilého vůči otci. Sama stěžovatelka tak znemožnila zdravý vývoj nezletilého, který je předpokladem relevantního formulování jeho názorů podle čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jehož porušení se tak nyní dovolává v rozporu s logikou věci. S těmito závěry obecného soudu se Ústavní soud ztotožňuje.
K námitce absence řádného postupu opatrovnického soudu ohledně návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 6. června 2004 je třeba vzít v potaz, že tento návrh stěžovatelka měla podat v situaci, kdy jí byla nepravomocně uložena pokuta za neumožnění styku a probíhalo z popudu stěžovatelky odvolací řízení v této věci. Styk sám měl přitom probíhat již s účinností od 14. října 2003, avšak s ohledem na negativní postoj stěžovatelky nikdy neproběhl. Následné rozhodnutí, kterým byla otci uložena povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání směřující k navázání kontaktu a styku s nezletilým, pak bylo vydáno v bezprostřední návaznosti na průběh neúspěšného výkonu rozhodnutí odnětím nezletilého stěžovatelce a předáním otci dne 16. října 2004, které bylo dáno do souvislosti s fyziologickými reakcemi nezletilého pří zmínkách o otci (zpráva z 21. října 2004), jakož i se shora zmíněnou zprávou Mgr. D. (z 12. října 2004) osvětlující možné příčiny tohoto stavu (jak je shora uvedeno) a navrhující řešení. Podle názoru Ústavního soudu tak lze považovat za ústavně souladný názor obecných soudů o neopodstatněnosti námitky ohledně návrhu na vydání předběžného opatření stěžovatelky ze dne 6. června 2004, neboť v době jeho podání nebyla ani skutková ani důkazní situace taková, jako v době, kdy bylo rozhodováno o uložení povinnosti otci zdržet se kontaktů s nezletilým. Nadto toto rozhodnutí opatrovnického soudu ani nemohlo podle §9 odst. 1 trestního řádu ovlivnit rozhodnutí o vině stěžovatelky, protože jím bylo řešeno něco jiného.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, tak jak tvrdí stěžovatelka, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu