ECLI:CZ:US:2007:2.US.527.07.1
sp. zn. II. ÚS 527/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma, v právní věci stěžovatelky O. A., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Mansfeldova 792/3, Praha 98, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 9 C 487/2005 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.1.2007 sp. zn. 19 Co 490/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů soudu s tím, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Shora uvedeným rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelce coby žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 22 999,- Kč se 7,5 % úrokem z prodlení od 21.1.2002 do zaplacení a náklady řízení ve výši 16 993,- Kč. Napadeným rozsudkem městského soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, přičemž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podpis na kupní smlouvě je sice její, nicméně měla za to, že podepisuje účast na prezentaci. Kupní smlouva tak dle ní není platná, neboť podpis na smlouvě musí být prokazatelně výrazem souhlasně projevené vůle, nikoli omylem. Stěžovatelka vůli koupit nádobí žalobce nemá a nikdy neměla. Pokud soudy vycházely z výpovědi reprezentantky žalobce, ta pochopitelně svoji práci obhajovala a uvedla, že smlouva byla řádně uzavřena a že stěžovatelka zboží chtěla. Jestliže stěžovatelce soudy vytkly, že nereagovala na upomínku ze dne 15. 12. 2001, stěžovatelka nevylučuje, že mezi množstvím reklam, které dostává do schránky, mohla být obálka, kterou bez čtení vyhodila s ostatními reklamami. Kdyby tušila, že firma vůči ní má nějaké pohledávky, určitě by na dopis reagovala.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, týkajícími se primárně platnosti kupní smlouvy. Stěžovatelka přitom pouze zopakovala a rozvedla argumenty, s nimiž se již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a důsledně vypořádal. V této souvislosti kupříkladu městský soud přiléhavě uvedl, že vlastnoruční podpis žalované na listině nazvané kupní smlouva je pádným důkazem o tom, že měla v úmyslu smlouvu uzavřít, není ale vyloučeno, aby byl v soudním řízení prokázán opak; žalovaná však nedostatek vůle kupní smlouvu uzavřít neprokázala. Nejen sama kupní smlouva, ale i další důkazy v řízení provedené - výslech svědkyně H. a výslech spolubydlící žalované - závěr o tom, že žalovaná chtěla kupní smlouvu uzavřít, podporují. Ústavní stížnost je zcela prostá jakékoliv ústavněprávní argumentace. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jestliže ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s právními závěry obecných soudů, a to zpravidla ve shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stěžovatelce se v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že by uzavřená kupní smlouva byla neplatná; namítaný důvod neplatnosti spočívající v omylu stěžovatelky zůstal v rovině pouhého tvrzení. Za tohoto stavu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů či přehodnocovat dokazování těmito soudy provedené. Pouhá skutečnost, že stěžovatelka nebyla v soudním sporu úspěšná a neztotožňuje se s právními závěry obecných soudů, nemůže vést sama o sobě k úvaze o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Je zřejmé, že stěžovatelka nezvážila všechny možné právní důsledky uzavření napadené smlouvy a snažila se je prostřednictvím žaloby na neplatnost smlouvy odvrátit. Jestliže se jedna ze stran této smlouvy domáhala určení smlouvou založeného práva a soud jejímu návrhu vyhověl, nelze tuto skutečnost považovat za porušení základních práv druhé strany.
Pokud jde o odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 182/01, Ústavní soud konstatuje, že citované rozhodnutí vycházelo z jiného skutkového a právního stavu věci než ve věci nyní projednávané, proto odkaz na něj nelze považovat za případný.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2007
Dagmar Lastovecká ¨
předsedkyně senátu