ECLI:CZ:US:2007:2.US.536.05
sp. zn. II. ÚS 536/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Družstevní záložny PRIA, se sídlem Brno, Šumavská 35, zastoupené JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem se sídlem Brno, Vranovská 21, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005 ve věci sp. zn. 7 Cmo 8/2005 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004 ve věci sp. zn. 27 Cm 63/2001 a o návrhu na zrušení §28 odst. 10 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění zákona č. 280/2004 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem brojí proti rubrikovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, 3 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Žalobou podanou Městskému soudu v Praze se stěžovatelka domáhala určení povinnosti žalovanému Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad") požádat Krajský soud v Brně (jako soud rejstříkový) o zápis právní skutečnosti, že nucená správa ve stěžovatelce skončila v souladu s ustanovením §28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, dne 12. 1. 2001. Stěžovatelka zastává právní názor, že lhůtu stanovenou v uvedeném ustanovení zákona je třeba chápat jako lhůtu maximální, kterou není možno opakovaně prodlužovat. Městský soud v Praze naopak přistoupil na stanovisko žalovaného, že nucenou správu je možno opakovaně zavést u téhož subjektu a že se zákonná lhůta počítá od okamžiku posledního rozhodnutí o zavedení nucené správy. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatelky zamítl, neboť se ztotožnil s výkladem §28f odst. 1 písm. c) aplikovaným Městským soudem v Praze. Protiprávním výkladem uvedeného zákonného ustanovení měly přitom obecné soudy podle mínění stěžovatelky porušit shora uvedená ústavní práva a jejich rozhodnutí je proto třeba zrušit.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jediná relevantní námitka stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti směřuje k tvrzení, že lhůta 12 měsíců stanovená v §28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. představuje maximální dobu trvání nucené správy podle uvedeného zákona a případné opakované zavedení nucené správy není možné. Současně si však stěžovatelka uvědomuje, že zákon č. 87/1995 Sb. v §28 odst. 10 (ve znění zákona č. 280/2004 Sb.) opakované zavedené nucené správy umožňuje, a proto k ústavní stížnosti připojila i návrh na zrušení tohoto ustanovení.
Stěžovatelka se snaží svoji interpretaci 28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. opřít i o skutečnost, že zákonodárce prodloužil tuto maximální lhůtu na 24 měsíců. Důvodová zpráva k zákonu č. 280/2004 Sb. však stěžovatelce za pravdu nedává, neboť podle ní cílem provedené úpravy bylo pouze uvedení úpravy prekluzivní lhůty nucené správy podle zákona 87/1995 Sb. do souladu s úpravou zákona č. 21/1992 Sb., o bankách.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani dalšímu podpůrnému argumentu stěžovatelky vztahujícímu se k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci stížnosti Kreditní a průmyslové banky proti České republice (stížnost č. 29010/95). Stěžovatelka se snaží argumentovat tím, že v daném rozhodnutí ESLP označil lhůtu uvedenou v §33 písm. c) zákona o bankách jako maximální dobu nucené správy, přičemž podle mínění stěžovatelky je výklad provedený ESLP aplikovatelný také na §28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. Podle názoru Ústavního soudu o analogičnosti §33 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb. a §28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. nemůže být pochyb (viz odkaz na důvodovou zprávu), přesto však není možno přisvědčit stěžovatelce, že tato analogičnost podporuje její interpretaci povahy lhůty uvedené v §28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. Obě lhůty totiž představují prekluzivní lhůty, po jejichž vypršení nucená správa - nebyla-li do té doby znovu zavedena - ex lege končí. Ani jedno ze zkoumaných ustanovení však neřeší otázku, zda je možno nucenou správu znovu zavést. Odkaz stěžovatelky na toto ustanovení zákona o bankách je proto bezpředmětné. Na okraj je třeba připomenout, že citované rozhodnutí ESLP se zakládalo na skutečnosti, že stěžující si banka neměla žádnou skutečnou možnost domáhat se před českými soudy ochrany svých tvrzených práv, nikoliv na skutečnosti, že doba nucené správy přesáhla maximální zákonnou dobu 24 měsíců, jak se snaží stěžovatelka tvrdit ve svém podání.
Nelze tedy přisvědčit ani domněnce stěžovatelky, že §28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. stanoví maximální možnou dobu trvání nucené správy. Zkoumané ustanovení pouze představuje jakési "opatření proti nečinnosti" správního orgánu, jenž danou nucenou správu zavedl a ve lhůtě uvedené v tomto ustanovení nerozhodl o ukončení nucené správy, ani o jejím znovuzavedení.
Z takto výše rozvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena shora uvedená ustanovení Ústavy ČR, Listiny ani Úmluvy a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost a návrh s ní spojený proto Ústavní soud [§43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková